Proč máme v Evropě s islámem problém?

Islamistický terorismus a migrační vlna z Blízkého východu, která do Evropy přivádí statisíce a možná milióny muslimů, rozpoutaly na našem kontinentě zuřivou polemiku o islámu, jeho údajné mimořádné agresivitě a zjevné obtížné slučitelnosti s hodnotami a principy soudobé evropské liberální demokracie. Stovky nadšenců se vrhly na amatérské studium Koránu a v jeho různých pasážích nacházejí potvrzení svých zcela protikladných apriorních představ. Není divu, Korán, stejně jako křesťanské Písmo svaté, není logicky vystavěný a strukturovaný text a z kontextu vytrženými pasážemi lze zdůvodnit cokoliv.

Chceme-li islámu porozumět skutečně, je lepší zamyslet se nad způsobem vzniku tohoto náboženství a rolí, kterou ve společnosti hraje. Na rozdíl od křesťanství, které vzniklo jako náboženství pronásledované sekty a jeho jádrem byla naděje a víra v posmrtnou spásu, základ islámského náboženství je dílem jednoho muže, historické postavy – Proroka Muhammada, který se v 7. století n.l. shodou okolností stal vládcem malého městského státu v západní Arábii. Téměř od samého počátku islám vznikal jako státní náboženství, neboť Muhammad svá rozhodnutí jakožto vládce řídící obec opíral o náboženská zjevení, která mu prostřednictvím archanděla Gabriela sesílal Bůh.

V důsledku toho existuje mezi charakterem, obsahem a zaměřením islámu ve srovnání s křesťanstvím podstatný rozdíl. Muhammad jako vládce a správce obce musel řešit spoustu konkrétních praktických problémů života a svá rozhodnutí vkládal do úst Bohu. Islám se tak v důsledku toho nestal pouhým náboženstvím v tom smyslu, jak jej vzhledem ke křesťanské tradici chápeme my, ale učením navíc rozsáhle upravujícím pozemský život jednotlivce, rodiny i obce. Náboženství tak hluboce prostupuje každodenní život muslima (včetně takových jeho součástí, jako je stravování, hygiena, vztahy mezi pohlavími atd.) a vytváří tak pevnou tradici a vazbu, která odolává případným vnějším vlivům. Proto jsou muslimské komunity tak odolné v odlišném, např. evropském prostředí a úspěšně vzdorují pokusům jak o asimilaci, tak alespoň integraci do jiné kultury.

Právo šarí´a je v důsledku výše uvedeného integrální součástí islámského náboženství a není od něho oddělitelné. Požadovat proto po věřících muslimech vzdát se požadavku na uplatnění práva šarí´a je nesmyslné, neboť spolu s náboženskými a etickými pravidly tvoří vlastní obsah islámu. Islámské právní vědě náboženský základ práva a jeho deklarovaný božský původ přináší od počátku nemalé problémy. Již v prvních staletích existence islámského světa se charakter života a jeho problémů v různých zemích podstatně lišil od jednoduchého světa Muhammadovy ranně středověké Arábie a Korán ani tradice Prorokova života nedávaly návod na řešení řady nově vznikajících situací a právních problémů. Proto vznikly známé právní školy lišící se výkladem Koránu a sunny a proto se prameny islámského práva rozšiřují i o principy analogie, konsensus právních autorit a v moderní době i znovu o nezávislou interpretaci pramenů práva nábožensky kvalifikovaným znalcem, což dnes otevřelo cestu pro vznik radikálního islamismu.

Právní systémy v současném islámském světě až na výjimky vycházejí obvykle ze západních vzorů a pouze v oblasti rodinného, dědického a trestního práva navazují na šarí´u. Rozpor, který tak vzniká mezi existující praxí a požadavky islámu, je však evidentní a permanentně přítomný.

Muhammad byl nejen prorok a náboženský vůdce, ale i světský vládce. V důsledku toho v sobě islám obsahuje silný požadavek na teokracii jako na formu vlády. Z pohledu ortodoxního islámu je tak při neexistenci chalífátu legitimita všech režimů vládnoucích v muslimských zemích pochybná.

Současně si islám z obdobných důvodů nárokuje prioritu vůči jiným náboženstvím. Přirozený stav je ten, kdy islámu a muslimům náleží vláda ve společnosti a pokud ne, tento stav je nepřirozený a měl by být změněn.

V rozporu se zažitými předsudky nebylo šíření víry ohněm a mečem v islámské tradici příliš časté. Muslimské výboje měly především dobyvačný a kořistný motiv. Na rozdíl od velmi netolerantní tradice středověkého křesťanství islám toleruje jinověrce (křesťany a židy), postuluje jejich ochranu a samosprávu jejich obcí. Proto také byl středověký islámský svět ve srovnání s křesťanskou Evropu světem tolerance a mírové koexistence různých etnik a náboženství pod ochrannými křídly dominantního islámu.

Arabové v době svých výbojů po Muhammadově smrti chápali naopak islám jako čistě arabské náboženství a bránili konverzím cizinců. Motivem šíření islámu jak na Blízkém východě, tak například v osmanské době na Balkáně byly především materiální důvody, snaha vyhnout se vyššímu zdanění jinověrců, které islám zavádí, a snaha po společenském vzestupu, který přijetí islámu umožňovalo.

Islám je svým vznikem i dlouhou tradicí náboženstvím veřejného života, které z jednotlivého muslima činí součást obce (umma). Moderní představa náboženství jako privátní, soukromé záležitosti jednotlivce je pro islám nepřijatelná. Proto tak konfliktně naráží na tradici nekonfesijního sekulárního státu na Západě. Pro islám je tato představa nepřijatelná.

Další podstatnou zvláštností islámu, která rovněž souvisí se způsobem jeho vzniku, je chápání času, respektive společenského pokroku. Vzhledem k tomu, že zakladatel islámského náboženství Muhammad je označován za posledního proroka, který lidstvu doručil závěrečné Božské poselství, jsou on, jeho doba a doba jeho bezprostředních následovníků považovány za dokonalé a jejich příklad za vždy hodný následování. Islám proto nesdílí evropskou osvícenskou představu společenského pokroku ležícího v budoucnosti. Dokonalý svět již přeci existoval v době Muhammadově. Tento retrospektivní pohled na svět a postupné zbožštění náboženských autorit nakonec postupem staletí zcela zadusily veškerý duchovní pokrok v islámském světě, který se cca od ničivého mongolského vpádu ve 13. století do střetnutí s evropským kolonialismem ve století 19. více méně zmítal ve zkostnatělém opakování a cizelování starých myšlenek, forem a postupů.

Právě šok z konfrontace s moderním Západem je fenoménem, s nímž se muslimská společnost až do současnosti není schopna vyrovnat. Posvátná islámská tradice vyhlašuje požadavek na dokonalost, převahu a nadvládu islámu jako nejdokonalejšího náboženství, ale životní zkušenost ukazuje, že muslimské země jsou ve všech ohledech zaostalé a neschopné se modernímu Západu vyrovnat, natož se mu otevřeně postavit. Tento do očí bijící rozpor již po dvě století nedává spát věřícím muslimských vzdělancům. Otázka, kterou si kladou, zní – jak je možné, že společnost, která má nejdokonalejší náboženství, podléhá nevěřícím, nad nimiž kdysi dávno v minulosti vítězila. Odpověď hledají opět v minulosti, současný úpadek si vysvětlují opuštěním principů idealizovaného islámu doby Prorokovy, a proto hlásají návrat ke kořenům islámu. Odtud islámský fundamentalismus, odtud snaha o návrat k tradici předků (salafíja , arab. salaf = předek ) a nakonec agresivní reakce vůči modernímu světu a Západu.

Je to duchovní vývoj v mnohém podobný křesťanské reformaci v 16. století, připomíná kořeny protestantismu, ovšem v islámském prostředí tento myšlenkový posun nevede k osvobození jednotlivce a vytvoření předpokladů pro nastartování společenského pokroku moderní doby. Naopak, stal se nástrojem radikální negace současnosti a bezperspektivní ničivé agrese vůči ostatnímu světu i muslimům samotným.

Uvedená specifika ukazují, že věřící muslimové a jejich komunity představují v evropském prostředí problematický, velmi obtížně integrovatelný element, který specifika této víry a z ní plynoucí tradice často vedou k odmítavému či nepřátelskému vztahu vůči moderní západní společnosti. Že mezi řadou vzdělaných nebo sekulárně orientovaných muslimů existují jiné tendence a snahy, je nepochybně pravdou, ale v rámci islámských ghett, izolujících se komunit a na půdě této víry je lze jen velmi obtížně naplnit.