Fatální manipulace justice a policie v kauze dr. Bartáka. Potvrzeno

Elitní policista nevypovídající pravdu jako svědek, chybějící úřední záznam ve spisu, pravděpodobná policejní provokace, smyšlená argumentace… Soudní rozhodnutí v kauze doktora Bartáka připomíná spíše scénář filmu Prohnilí. Černé na bílém představuje zákulisí justice a policejní praktiky, které bývají většinou pečlivě utajeny.

Již v 21. 3. 2015 jsme zde upozorňovali na některá sporná místa procesu proti Jaroslavu Bartákovi, obžalovanému z údajné přípravy tří vražd. Když druhoinstanční Vrchní soud v Praze zrušil původní odsuzující rozsudek, poukázal přesně na totéž a byl k práci soudu, státního zastupitelství a policie ještě kritičtější.

Hlavním problémem procesu proti doktoru Bartákovi je nejasný vznik nahrávek, které byly proti němu použity jako důkaz. Prvostupňový soud se spokojil s tím, že spoluvězeň doktora Bartáka NEZNÁMÝM ZPŮSOBEM a OD NEZNÁMÝCH OSOB získal do cely skrytou kameru, kterou nahrával jednání doktora Bartáka, a následně se nahrávka NEZNÁMÝM ZPŮSOBEM a pomocí NEZNÁMÝCH OSOB dostala do rukou policistů z oddělení vražd. Jasně, tu o perníkové chaloupce znám taky. :-)

Samozřejmě všichni víme, co si o tom máme myslet. Spolupráce onoho svědka s policií je velmi pravděpodobná. Vliv na verdikt to může být velký, zejména když spoluvězeň sám soudu připustil, že minimálně část jednání doktora Bartáka sám vyprovokoval. Na straně 7 prvostupňového rozsudku se totiž píše: „Jelikož bylo svědkovi jasné, že potřebuje z obžalovaného získat nějaké peníze, tak mu vnukl myšlenku, že potřebuje padělaný pas s fotkou na cizí jméno, že mu to zařídí a domluva byla taková, že až mu pas ukáže, tak vyinkasuje 60.000 Kč a polovinu z dolarů, těch 50.000 USD. […] Svědek potvrdil, že nikoho ohledně pasu nekontaktoval, byla to z jeho strany tzv. obložka. Obžalovaný nebyl znalý prostředí a tak bylo jednoduché to na něj zkusit.“

Čtěte také: Pachuť procesu se zlým doktorem Bartákem

Pokud by se zjistilo, že žalovaný čin byl vyprovokován osobou spolupracující s policií, nejen by se zhroutila obžaloba, ale navíc by to byl skandál. O to je podezřelejší (přesně jak jsme upozorňovali dříve), že policie o svém angažmá neuvádí pravdu.

Vrchní soud v Praze se k tomu na rozdíl od prvostupňového soudu postavil čelem a nebál se říci zjevnou pravdu:

„Z obsahu spisu jsou však patrny informace vyvolávající pochybnosti o tom, že při zajišťování důkazů ohledně připravované trestné činnosti MUDr. B. Skutečně vycházela iniciativa pouze od svědka L.“ (str. 6 rozhodnutí)

Tím policistou z oddělení vražd, jemuž se tak tajemně dostala nahrávka do ruky byl „elitní policista“ (slovy prvostupňového soudu) plukovník Mareš z pražské kriminálky. Vrchní soud v Praze se velmi divil nad tím, jak záhadně pan plukovník dostává nahrávky a navíc poukázal na to, že plukovník Mareš neříkal ve všem pravdu:

„Plk. Ing. Bc. M. v procesním postavení svědka potvrdil, že 5. 11. 2013 provedl vytěžení svědka L. ve VV Liberec (č.l. 215 – 217), kdy jej viděl poprvé a naposled (č.l. 171). Ze zprávy Vězeňské služby ČR, Vazební věznice Liberec je však zřejmé, že plk. Ing. Bc. M. navštívil svědka L. znovu ještě 13. 11. 2013 (č.l. 228), o čemž však žádný další záznam není. Spis obsahuje z tohoto data pouze úřední záznam o podaném vysvětlení jmenovaného svědka (č.l. 160 – 167), který však byl vyhotoven již policisty KŘP Libereckého kraje kpt. Bc. T. a kpt. Ing. B., kteří jsou rovněž v seznamu návštěv uvedeni (od 10.15 hod. do 13.30 hod.). […]

K určitým nejasnostem ve své výpovědi měl být plk. Ing. Bc. M. zevrubněji, než se stalo, vyslechnut, aby došlo ke spolehlivému vysvětlení, zda jednání svědka L. bylo zajištěno ve spolupráci s PČR, popřípadě Vězeňskou službou ČR, či nikoliv. […]

To by potom usnadnilo úsudek soudu, zda předložený nosič videozáznamu byl pořízen v souladu se zákonem a je možno jej považovat za procesně použitelný důkaz, či nikoliv.” (str. 7 rozhodnutí)

Rozhodnutí vrchního soudu tedy jen potvrdilo náš názor, že prvostupňový soud selhal. Odvolací soud byl dokonce ještě nekompromisnější a prohlásil:

„Možno říci, že celá posuzovaná trestní kauza je zatížena závažnými pochybeními v podstatě všech orgánů činných v trestním řízení od samého počátku, což ovšem neznamená, že by krajský soud neměl koncentrovat svou snahu na to, aby tyto nedostatky odstranil.“ (str. 4 rozhodnutí)

Bez přístupu ke kompletnímu spisu nemůžeme říci, jaká všechna pochybení se ve věci od počátku táhnou, nicméně i z diplomaticky formulovaného konce citace je zjevné, že Krajský soud v Ústí nad Labem neuspěl v roli garanta zákonnosti řízení.

Za všechno můžeme poukázat na jednu pasáž prvostupňového rozsudku. Na str. 20-21 odsuzujícího rozsudku krajský soud uvedl: „K námitkám obžalovaného, že zvukový a obrazový záznam, tak jak byl pořízen, prostřednictvím těch hodinek, není autentický a není možné z něj vycházet, krajský soud konstatuje, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by toto potvrzovaly. Naopak i elitní policista Mareš potvrdil, že záznam dal k uschování a kopírování tak, aby nebyl zaměněn a specialisté z toho oboru nezjistili falšování.“

Zvýrazněná pasáž působí na první pohled přesvědčivě, má však jeden háček. V celém odůvodnění odsuzujícího rozsudku není ani slovo o tom, že nějací specialisté z „toho“ oboru nahrávku zkoumali. Jak tedy mohl soud tvrdit, že „specialisté z toho oboru nezjistili falšování“, ponecháme ke zodpovězení jiným.

Rozhodnutí vrchního soudu v případu doktora Bartáka bychom měli tleskat, protože takto by měly soudy fungovat: soudu by mělo být jedno, zda je obžalovaný sympaťák či darebák od pohledu a zda bude usvědčen či zproštěn. Rolí soudu má být poskytnout mu řádný proces a pokud došlo k nějaké chybě, má se nebát na ni nahlas upozornit, ať už se to někomu hodí do krámu nebo nehodí. Kéž by to takto fungovalo vždy!

Když jsem četl některé komentáře ke kauze Lukáše Nečesaného, jak prý šlo o naprosto unikátní selhání soudu, který si vybíral důkazy, dobře jsem bavil, protože ne-zcela-přesvědčivá odůvodnění rozsudků nejsou zas tak výjimečná a výjimečné ani není, že orgány činné v trestním řízení pečlivě hovoří o všem možném, jen ne o tom, co by jim mohlo nabourat případ.

Proto chválím kromě Vrchního soudu v Praze i zákon o svobodném přístupu k informacím, díky němuž si můžeme udělat obrázek o tom, jak doopravdy funguje trestní justice. Právní věci jsou složité, hodně záleží na detailech a veřejnou kritiku lze vždy snadno smést se stolu prohlášením „ale vždyť vy jste ten dokument neviděl a neprostudoval si to“. Když si však každý může rozsudek vyžádat a každý si může v novinách přečíst, jak přesně soud rozhodl a čím to odůvodnil, už se bude kritika odmítat hůře.

Autor získal rozhodnutí vrchního soudu jako soukromá osoba podle zákona o svobodném přístupu k informacím; na obhajobě se nijak nepodílí.