Norští pěstouni o adopci staršího syna Michalákové nestojí, tvrdí právník
ROZHOVOR
NOVÉ
1
O adopci staršího syna Evy Michalákové pěstouni nestojí, při péči se prý potýkají s problémy. V rozhovoru pro deník ECHO24.cz to mimo jiné říká právník Pavel Hasenkopf, který s Michalákovou dlouhodobě spolupracuje.
Tento týden mělo v Norsku proběhnout řízení u Okresního soudu ohledně adopce mladšího chlapce a žádosti Evy Michalákové o navrácení obou synů do péče. Soud řízení nakonec odložil. Jak tento krok vnímáte? Máte už náhradní termín?
Náhradní termín nemáme, vlastně nemáme ani písemné rozhodnutí o odkladu.
Jak to vnímám? Tiše zuřím, ale jinak mi to přesně zapadá do obrázku, jaký jsem si o norských institucích udělal. Když tam předloni letěl pan Pavelka, který měl Barnevernem přislíbenou schůzku se svým vnukem, Barnevern schůzku na poslední chvíli zrušil a pan Pavelka zase odletěl. Norské úřady rády poučují druhé o tom, co je správné, ale ony samotné se chovají bezohledně a chybí jim empatie.
Požadovali jste, aby se řízení zúčastnila i česká strana. Vláda se nakonec rozhodla skrze ministerstvo zahraničí využít formu písemné intervence. Jak ji hodnotíte?
Nijak, nevím. Pan náměstek ministra Martin Smolek mi sdělil, že nám to lejstro neukáže. Tudíž nevíme, co v něm je. Pan náměstek zřejmě předpokládá, že naše advokátka sedne v Trondheimu na letadlo nebo do vlaku a pojede do Hokksundu studovat soudní spis. On určitě není žádný hlupák, je to špičkový právník, který se na ministerstvu zahraničí vlastními schopnostmi propracoval mezi elitu, ale tady mu prostě nerozumím.
Norský soud buď intervenci připustí, nebo nepřipustí. Připustí-li ji, bude se s ní muset nějakým způsobem vypořádat v rozsudku. Nikdo ale u soudu za Česko mluvit nebude. Nebude tam nikdo, kdo by za nás cenil zuby. Norové z toho mohou mít tak pocit, že je to Česku jedno.
Čím budete u soudu argumentovat?
Argumentů je mnoho, ale většina z nich se logicky týká minulých přehmatů. Přestože si oba bratři zvykli tam, kde jsou, stále chtějí žít společně. To víme. Dávají to najevo způsobem, který se nepodařilo zakamuflovat ani norské sociální službě, a jedinou osobou, která jim může toto umožnit, je jejich matka, případně příbuzní v Česku. Pěstouni jim tohle neumožní.
Samozřejmě, oba kluky není možné jen tak vytrhnout z prostředí, kde nyní žijí – to dělá jen Barnevern, ne my – proto je matka připravena s pěstouny spolupracovat. Umíme si například představit pravidelné schůzky dětí, matky a pěstounů, které by oba kluky na přechod připravily, i to, že by je pěstouni mohli navštěvovat i poté, co by se vrátili do péče matky.
Vaše odvolání k okresnímu soudu v Hokksundu se týká rozhodnutí krajské komise dát mladšího z chlapců k adopci. Co když návrh zamítne?
Soud se bude zabývat dvěma protinávrhy. Návrhem na zbavení rodičovských práv, které by otevřelo dveře adopci, a pak původní žádostí Evy Michalákové o navrácení dětí do péče. To je možné jednou za rok, tedy pokud máte rodičovská práva.
Pokud zůstane vše při starém, tedy že soud zamítne oba návrhy, nebo dokonce potvrdí zbavení paní Michalákové rodičovských práv, pak se odvoláme, a to přes norský krajský a nejvyšší soud, čímž vyčerpáme všechny vnitrostátní opravné prostředky, až do Štrasburku. Ten by mohl uznat, že byla porušena rodičovská práva a přiznat Evě odškodné, o navrácení dětí by ale rozhodnout nemohl.
Možnost adopce se týká mladšího syna Davida. A co starší syn Denis? Tam se o adopci neuvažuje?
Z nám dostupných dokumentů plyne, že pěstouni adopci nechtějí. Z útržkovitých zpráv, které o Denisovi máme, je patrné, že s péčí mají pěstouni podobné problémy, které měla i matka. S ohledem na chlapce ale nechci zveřejňovat detaily.
Proč se chlapci neumístili společně do jedné pěstounské rodiny?
To je další věc, kterou Barnevern nikdy nebyl schopný zodpovědět. Hypotetické důvody jsou dva. Pěstounka se u krajské komise komise v září 2015 podřekla, že s partnerem chtěli adoptovat jedno další dítě, „třeba z Afriky“, ale adopci jim v roce 2011 odmítli slíbit. Čili pěstouni nechtěli dvě další děti, ale jen jedno. A za druhé, když byli děti bezprostředně po odebrání společně asi půl roku u přechodné pěstounky, byli nezvladatelní. Ne že by to byli raubíři, ale bavili se mezi sebou česky a pěstounka jim nerozuměla. Jejich rozdělení tedy byl způsob, jak je přimět mluvit pouze norsky.
Je Eva Michaláková se syny v kontaktu?
Staršího Denise neviděla už skoro dva roky, mladšího Davida viděla naposledy v srpnu, pod dozorem policejních ozbrojenců.
A co otec dětí Josef Michalák. Je s nimi v kontaktu? Chodí k soudu?
Chodí a škodí. Když začala medializace případu, tak začal chodit na Barnevern a úředníkům nosil všechny články, které u nás vycházely, a Evu urážel na Facebooku.
Jak je možné, že Michalákovi úřady rodičovská práva ke staršímu ze synů ponechaly, když právě v tomto vztahu mělo proběhnout údajné zneužívání?
Protože ho zneužili. Donutili je k rozvodu a on se z toho sesypal a hledá viníka. Našel ho v Evě. Postavit rodiče proti sobě je běžná praktika Barnevernu. On s nimi spolupracuje a oni ho za to udržují v naději, že mu umožní děti vidět. Protože on na rozdíl od Evy teď nemá vůbec možnost je vidět. U krajské komise prohlásil, že děkuje Barnevernu, že mu odebral děti, protože byl špatný otec. Hraje to na to, aby mu povolili děti občas vídat, jemu by to stačilo. Nechápe, že až ho použijí, odhodí ho jak slupku od banánu.
Hojně se mytizuje spis případu. Spoustu lidí včetně ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové k němu odkazuje a argumentuje tím, že ve spisu se objevují hrůzné věci. Kdo všechno k němu má přístup?
Spis je v norštině a v Česku ho vlastně nikdo neviděl. Má k němu přístup naše norská advokátka a my. Zdeněk Kapitán (ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí – pozn. red.) žádal norské úřady, aby mu k němu přístup umožnily, ale otec dětí k tomu odmítl dát souhlas. Proto jsme loni v létě doktorovi Kapitánovi poskytli kopii spisu my. Spis neviděla ani norská velvyslankyně, která na schůzce s poslankyní Chalánkovou a mnou na podzim 2014 také argumentovala tím, že ve spisu jsou věci, o kterých se nemluví. Uniklo jí, že krátce předtím nám vysvětlila, že norská vláda nemá do spisu přístup.
Vysvětlil vám Barnevern, proč děti zůstávají u pěstounů, když hlavní důvod jejich odebrání, tedy zneužívání, odpadl?
Loni v lednu jsem se na to na jednání přímo na Barnevernu v Nedre Eiker ptal spolu s paní Michalákovou pětkrát. Úřednice i jejich právník mlžili, že to není na pořadu jednání. Nakonec pohrozili, že pokud se na to zeptám ještě jednou, nechají mne vyvést a jednání ukončí. Prostě se o tom vůbec nechtějí bavit.
Komu se Barnevern zodpovídá?
Bohužel, prakticky nikomu. V zemi je 428 samosprávných obcí, takzvaných komun. Každá má svůj vlastní Barnevern, který rozhoduje ve své vlastní působnosti. Norská vláda nemůže do působnosti obcí zasahovat, to je ale právě ta systémová chyba.
Norské ministerstvo pro děti, rovné příležitosti a inkluzi před Vánocemi vydalo směrnici, podle které mají úřady u odebraných dětí-cizinců zohledňovat jejich původ…
Směrnici v tuto chvíli překládáme do češtiny, má 41 stran. Obcím se v ní například vysvětluje, že předtím, než svěří děti norským pěstounům, musí zjistit, zda dítě nemá příbuzné v zahraničí, že nemohou odebírat děti, které jsou v Norsku pouze na dovolené, nebo třeba to, že děti nemohou používat jako tlumočníky, aby se dorozuměly s jejich rodiči. A speciálně pokud se týče paní Michalákové, jistě připomeneme soudu vysvětlení norského ministerstva, že k adopci musí mít úřady svolení rodičů, pokud dítě nemá norské občanství.
Vy Evu Michalákovou zastupujete v Česku. Co všechno pro ni v tuzemsku děláte?
Evu zastupuji, abych měl pravomoc za ni jednat s českou vládou a ministerstvem zahraničí. Navíc se snažíme získat stanovisko nejen české exekutivy, ale zejména české justice. Je tu rozhodnutí norských soudů, že děti jsou svěřeny do pěstounské péče. Český soud by se nyní měl s těmito rozhodnutími seznámit, posoudit, zda je lze v České republice uznat. Naším hlavním cílem samozřejmě je, aby je soud uznat odmítl pro jejich flagrantní rozpor se základními principy českého a mezinárodního práva, a svěřil děti do péče paní Michalákové.
Dílčím cílem bylo dosáhnout toho, aby opatrovníkem dětí v tomto řízení byl ustanoven OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.) v Hodoníně a ne ÚMPOD (Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí – pozn. red.), protože ÚMPOD tím, že vedl jakási diplomatická jednání v Norsku, se tak dostal do střetu zájmů.
Těsně před Vánoci jsme se dočkali rozhodnutí, kdy soud se prohlásil za nepříslušný s tím, že rozhodnutí učiněná v Norsku jsou dostatečná. Proti tomu jsme se odvolali ke Krajskému soudu v Brně. Náš hlavní argument zní, že soud nemůže posoudit, zda opatření učiněná v Norsku jsou dostatečná, když tato rozhodnutí vůbec neviděl, natož aby je měl k dispozici ve verifikované formě. V této formě je ostatně nemáme k dispozici ani my, tudíž první, co měl soud udělat mělo být, že si ty rozsudky měl cestou mezinárodní právní pomoci od norské strany vyžádat.
Kromě toho jsme oba chlapce přihlásili do české školy, což je povinnost rodičů, i těch, co žijí v zahraničí, ze zákona. Nyní zbývá informovat pěstouny o povinnostech, které z toho pro ně vyplývají, například zajistit pravidelné přezkušování nezletilých školou povinných českých občanů žijících v zahraničí jejich spádovou českou školou. Bude třeba upozornit je i na další skutečnosti, které pro ně vyplývají z českého práva, např. na to, že ani adopcí děti neztratí české občanství, alespoň podle českého zákona ne. Také že by bylo dobré, kdyby v zájmu dětí udržovali pravidelný kontakt s českou ambasádou.
Norsko se rozhodlo ratifikovat Haagskou úmluvu. Jak se to projeví v praxi?
Norské Barneverny žijí v jakési bublině, izolované od zbytku světa. Tato úmluva umožní spolupráci norských sociálních úřadů s našimi (a nejen našimi) a v důsledku snad povede k tomu, že donutí komuny vystoupit z mezinárodní izolace a začlenit se, pokud se týče péče o děti, do mezinárodního společenství. Nepůjde to však nijak rychle.
Prezident Miloš Zeman inicioval vznik mezinárodní smlouvy mezi Norskem a Českem o vydávání dětí s českým občanstvím svým rodičům. Jak lze přinutit Nory, aby na dohodu přistoupili?
Pokud by na toto Norové nepřistoupili, jen by potvrdili, že jejich praxe je diametrálně odlišná od teorie a znění jejich zákonů a uřízli by si ohromnou ostudu. Měl jsem možnost vidět onen návrh, nemyslím si, že je v této podobně schůdný pro některé rozpory s mnohostrannými mezinárodními smlouvami, a umím si však představit poměrně rozsáhlé bilaterální ujednání, které potvrdí vše to, co Norsko samo rádo zdůrazňuje, tedy například zájem dítěte jako hlavní hledisko rozhodování.
V Česku se nedávno řešil další případ odebraného dítěte české matce. Tentokrát se jednalo o devítiměsíční vážně nemocnou holčičku, kterou Barnevern odebral česko-norskému páru kvůli údajně nedostatečně vyvinutému kontaktu. Okresní soud nakonec ale rozhodl o navrácení dítěte. Má rodina skutečně vyhráno?
Rodina měla stoprocentní podporu lékařů, kteří svědčili v jejich prospěch. Měla zdokumentováno, že úředníci skutečně pochybili. Vím, že s právníkem nyní zvažují žalobu na stát.
Soud Barnevern silně zkritizoval, ten okamžitě si podal odvolání. To bylo zamítnuto obratem. Určitě to nebylo tak, že by Barnevern byl ochoten uznat vlastní pochybení, to opravdu ne.
