Andrej Babiš kajícný. Řekne cokoli, co chce posluchačstvo slyšet

Andrej Babiš se minulý týden rozpovídal o táboře v Letech jako o v zásadě užitečné instituci, v níž byly osoby práce se štítící léčeny ze své chronické lenosti. Trochu se mu to vymstilo. Slovní úlet se pokusil proměnit v příležitost k „makání“ – do Let se vypraví, na vlastní oči bude rekognoskovat situaci, sežene peníze na obnovu památníku lidem, kteří v Letech zahynuli, možná i na to, aby na místě jejich skonu přestal strašit ten pověstný prasečák.

Předseda ANO tak může zkusit obrátit celou aféru ve svůj prospěch. Předvést se jako muž činu poté, co označoval svá slova za vytržená z kontextu (co by to asi tak mohlo být za kontext, v němž by jeho výklad o Letech vyzněl jinak?), případně zdůrazňoval, že ty skandální věty jen opakoval po někom jiném. Jeho velké přísliby v tuhle chvíli nic nestojí, docela úspěšná kontrola škod. Ty pro Andreje Babiše mohly vzniknout spíš na mezinárodním poli, kde chce hrát roli seriózního politika, k čemuž zlehčování holocaustu zrovna nepatří. Jeho popularitu před zdejšími voliči vyjádření o Letech zásadně neohrožuje, nanejvýš u některých městských skupin, k nimž by si šéf ANO rád nechal otevřené dveře.

Ministr financí se ohrazuje proti obviněním ze zpochybňování holocaustu, to prý nechtěl, a asi se mu to dá věřit. Snažil se přece chovat jako vždycky – říct, o čem se domnívá, že chce posluchačstvo slyšet. Jeho výklad o koncentráku v Letech je spíš než projevem sympatií ke zvrhlé ideologii symptomem prázdnoty, do níž se vejde opěvování tábora, stejně jako přísliby milionů na uctění památky jeho obětí – co bude zrovna potřeba.

Bylo by to absurdní i příznačné, kdyby prasečák z Letů nakonec zmizel kvůli tomuhle. Nestálo by za tím odhodlání uctít památku zavražděných, vyrovnat se s minulostí, ale jen potřeba zahladit nějaký politický průšvih. Odpovídající závěr pro mnohaletou unavující ságu, v níž proti pietě stojí místní verze pragmatismu. Zájmy těch, kdo chtějí uctívat své mrtvé, a těch, jimž se za to nechce vyhazovat peníze. Proč je dávat na památku těch „jejich“ nebožtíků“, když přestáváme uctívat i pohřbívat ty svoje?