Kvótami na přerozdělení lidí všechno teprve jen začalo

V úterý 22. září zažila Evropská unie zlomový moment. Vůbec poprvé se odhodlala ke skutečně silovému řešení u nesmírně citlivého tématu zasahujícího do suverenity členských zemí. Přes odpor České republiky, Slovenska, Maďarska a Rumunska prosadila povinné kvóty na přerozdělení migrantů přicházejících do Evropy.

Je to zlomový bod hned ze dvou zásadních důvodů, které jsou navzdory tomu, jak citlivé věci se to týká, ještě podstatnější než samotné meritum sporu. Zaprvé padla dosud pečlivě ctěná tradice konsensu, obzvlášť v tak sporném tématu, jako je migrace. Když se při schvalování Lisabonské smlouvy přesouvala řada důležitých témat z režimu jednomyslných rozhodnutí, kde má každý právo veta, do většinových hlasování, kde vás můžou ostatní válcovat, zastánci čím dál hlubší integrace to bagatelizovali se slovy, že tomu není potřeba věnovat pozornost. V Evropské unii je přece ctěná tradice konsensu. Na logický dotaz, proč je tedy potřeba odebírat právo veta, se nějak nedostávalo logických odpovědí. Zpravidla přišlo klišovité obecné vysvětlování, že Unie musí být akceschopnější a nemůže si dovolit, aby ji třeba jediný kverulant držel v šachu. Což jde přímo proti smyslu konsensu. Jakékoliv smlouvy a pravidla se připravují pro špatné časy, kdy je potřeba řešit spory. Když jsme v přátelské atmosféře naladěni na stejnou vlnu, vždycky se nakonec nějak dohodneme, přestože máme odlišné názory. Prozíravé země to věděly, a proto si pro citlivé oblasti dohodly výjimky. My jsme mezi ně bohužel nepatřili.

Pravidla padla, vládne chaos

Druhou podstatnou změnou je, že hlasování o přerozdělování lidí žádajících o azyl bylo přiznáním, že v Evropské unii přestala platit její vlastní pravidla a ocitla se ve stadiu chaosu. Smlouva Dublin II, kterou si mimochodem prosadilo Německo, se vůbec nedodržuje. Podle ní má každý uprchlík povinnost požádat o azyl v první zemi Evropské unie. Čísla na první pohled ukazují, že se pravidlo absolutně ignoruje. (Čísla z Eurostatu za všechny země jsou do června. Některé, jako Německo nebo Švédsko, ale už mají statistiky až do konce srpna. Největší příliv však nastal po 25. srpnu, kdy německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že Německo fakticky přestane Dublin II uplatňovat na Syřany a nebude je vracet do první země EU. Proto se tato čísla mohou proti jiným textům lehce lišit.) Celkově přišlo do Evropské unie za tu dobu 747 tisíc uchazečů o azyl. V Německu jich o azyl požádalo téměř 300 tisíc (čísla do konce srpna). V Řecku 9159 (tady jsou k dispozici jen do konce června). V Itálii 69 320, v Maďarsku 101 795, ve Švédsku 71 740.

Kdyby se Dublin II, který je součástí primárního práva Evropské unie, tedy nejsilnější právní normou, dodržoval, muselo by těch 300 tisíc lidí připlout přímo do Německa lodí nebo tam přistát letadlem. Žádné zprávy, které by to dokládaly, nejsou k dispozici. Když nemáte vízum, letecké společnosti, jež na německá letiště míří, vás jednoduše ve vlastním zájmu nepustí do letadla. Musely by vás totiž na vlastní náklady vézt zpátky do původní destinace. Ani o tom, že by hlavní pašerácké cesty vedly přes Severní moře nebo Balt, a uprchlíci by se tak vyloďovali v Rostocku nebo Hamburku, nejsou žádné doklady. Totéž platí pro Švédsko. Ty stovky tisíc lidí prostě porušily hranici Evropské unie a bez jakékoliv registrace prošly nebo projely několik zemí schengenského prostoru.

Celý článek najdete v novém čísle Týdeníku ECHO.