Alois Rašín, jediný zastřelený československý politik v úřadu
KNIHA VELCÍ ČEŠI 1918
V první československé vládě premiéra Kramáře dostal Alois Rašín místo ministra financí. Nebyl jím ani rok, nicméně měsíce do července 1919 ho proslavily a vlastně též zabily. Se svým přítelem Jaroslavem Preissem, vrchním ředitelem Živnostenské banky, našli způsob, jak postavit na nohy měnu a finance státu do té doby pevně svázaného s ekonomikou padlého mocnářství.
Oddělení koruny od rakouské měny vzbudilo pozornost po válkou zničené Evropě. Rašínova kniha Finanční politika Československa v prvním roce své existence vyšla v Oxfordu až po jeho smrti. Recenzent New York Times pod titulkem Puritánská jednoduchost aplikovaná na finanční politiku v květnu 1923 obdivně konstatoval, že Rašínova „politika obohatila jeho zemi, ale on za své reformy zaplatil životem“.
Rašín provedl řadu „puritánsky jednoduchých“ opatření a pro účely daňové chystal soupis majetku. Herbertu Hooverovi, který řídil americkou hospodářskou pomoc Evropě a později se stal prezidentem USA, děkoval Rašín za půjčku pěti milionů dolarů na nákup potravin (v dnešních reálných cenách až 140 milionů dolarů): „Zachránil jste statisíce životů a umožnil jste Československu postavit se na nohy finančně.“
Rašínova politika, šetrnost, prý až skrblictví (byl takový i v osobním životě), a vysoký kurz koruny neznamenaly podporu průmyslu a podnikání: vývoz exportního státu klesal, mzdy stagnovaly. Ráno 5. ledna 1923 ho před domem v Žitné střelil do zad browningem devatenáctiletý bolševik Josef Šoupal a Alois Rašín zranění po měsíci podlehl.
Studovat začal roku 1887 medicínu, ale roznemohl se na plíce, denní studium tím ohrozil, a tak přestoupil na práva: doktorem práv se stal roku 1891. Poněvadž byl soudy zbavován mandátu a doktorátu, byl mu vždy univerzitou vracen.
Zemřel v Praze na následky atentátu 18. února 1923. Vrah Šoupal si odseděl dvacet let vězení a zemřel roku 1959 pod jménem Ilja Pravda.
Ženat byl Rašín s Karlou Janskou, sestrou lékaře a psychiatra Jana Janského, jednoho z objevitelů krevních skupin. Kromě dcery Ludmily měli syny Ladislava a Miroslava. První byl vězněn nacisty a zemřel roku 1945 ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem. Druhý byl diplomat a po roce 1945 velvyslanec v Montevideu, ale ke komunistům se nepřidal. Zůstal v exilu a roku 1964 zemřel v Riu.
Celý profil Aloise Rašína si přečtete v knize Velcí Češi 1918 historika a novináře Josefa Landergotta, která vyšla v Edici Echo. Objednat si ji můžete zde.
