Ruská nabídka zbraní? Vybere si každý
V nedávné době bylo v Rusku uspořádáno několik velkých výstav pozemní, letecké i námořní vojenské techniky. Všechny se těšily i hojnému zájmu zahraničních delegací, které zkoumaly, co může vojensko-průmyslový komplex euroasijské velmoci nabízet na trhu. Rusko má určitě pořád velký zbrojní potenciál a v jeho prospěch hraje několik faktorů, zároveň je ovšem nutno upozornit na několik možných zdrojů ohrožení.
Sovětský svaz během studené války patřil k největším výrobcům a exportérům zbraní a Rusko za ním nechce zůstat nijak pozadu. Existuje několik způsobů určování pořadí tohoto žebříčku, podle všech se však Rusko pohybuje mezi třemi největšími vývozci vojenské techniky a podle některých mu několik let náleží přímo první místo. Některé metodiky totiž pracují s finančním objemem kontraktů, ale to paradoxně Rusko „poškozuje“, jelikož většina jeho produktů se těší proti západní konkurenci jasné komparativní cenové výhodě.
Obecně totiž stále platí, že východní zbraně jsou levnější než západní. V dobách SSSR a v 90. však také platilo, že ona výhoda bývala často jen zdánlivá. Nižší pořizovací cena sovětských a ruských výrobků kontrastovala s mnohem vyššími provozními náklady, které východní blok a státy třetího světa prostě moc neřešily. Dlouhodobý provoz některých typů techniky se tak stal otřesně nákladným (stačí připomenout slovenské MiG-29), nehledě k tomu, že Rusko obvykle příliš nezvládalo ani servis, údržbu a dodávky dílů.
Přinejmenším v tomto směru se však Rusové poučili, neboť jejich moderní zbraně už vykazují podstatně menší provozní náročnost. Zlepšil se i uživatelský komfort (zatímco mnoho starších typů ruských letounů či vozidel představuje totální ergonomickou katastrofu) a Rusové vcelku dobře poskytují i servisní a další služby. Samozřejmě ale také platí, že tento kvalitativní posun logicky znamená také určité zvýšení ceny kontraktů.
První velkou výhodu Rusů na světovém zbrojním trhu nyní reprezentuje skutečnost, že mohou poskytovat zbraňové systémy různé úrovně podle finančních i dalších možností zákazníka. Na skladě jsou pořád zásoby techniky z éry SSSR pro nenáročné uživatele ze třetího světa, kdežto movitější zájemce může obdržet komplexně modernizované varianty. A na obzoru se objevuje i úplně nová generace zbraní podle specifikací 21. století.
Lze uvést příklady ze dvou atraktivních kategorií, jimiž jsou tanky a proudové stíhačky. Země s omezenými zdroji se spokojí se starými tanky T-72 či letouny MiG-29 a Su-27. Zákazník na vyšší úrovni si může pořídit obrněnce T-90 nebo zdokonalené stroje MiG-35 a Su-35, jež jsou postavené na starších konstrukcích, které ale propojují s nejmodernějšími technologiemi. A už se začínají tvořit pomyslné fronty na zbraně, které Rusko stále vyvíjí a uvolní pro export až za několik let, např. tank T-14 Armata či stíhač Su-50 PAK FA.
Nemělo by se také zapomínat, že existují oblasti vojenské techniky, ve kterých mohou Rusové nabízet skutečně excelentní výzbroj, proti které má Západ jen slabou konkurenci. Jako příklad se dají zmínit mj. mobilní komplexy protivzdušné obrany, neboť systémy jako Pancir-S1, Buk (který získal smutnou proslulost kvůli sestřelu letu MH17 nad Ukrajinou), S-300 či nejnovější S-400 Triumf se řadí na absolutní špičku. Podobně tak ruské protilodní rakety či dělostřelecké zbraně získávají od odborníků nejlepší hodnocení.
Druhá silná stránka Moskvy jako vývozce zbraní spočívá v jejím (řekneme-li to diplomaticky) ne zrovna moc selektivním chování, co se týče zákazníků. Rusové jsou zkrátka ochotni prodat zbraně (téměř) komukoliv, aniž by se (na rozdíl od většiny Západu) nějak zatěžovali tím, jaký režim v příslušné zemi vládne. Rusové žádají jen „peníze na dřevo“, popř. jinou protihodnotu, např. dodávky přírodních surovin nebo koncese na jejich těžbu.
Svého času se říkalo, že Amerika je „arzenál demokracie“, neboť její zbrojní průmysl dodával techniku všem, kteří bojovali nejprve proti nacismu a pak proti komunismu. (Že se zdaleka ne vždy jednalo o státy s demokratickými vládami, je jiná věc.) Pohled na Rusko, které poskytuje moderní vojenskou techniku i diktaturám s tou nejhorší pověstí, zavdalo příčinu k postřehu, že se z Putinova Ruska stává jakýsi „arzenál autokracie“. Ačkoli jde o glosu vtipnou, přece jen je nutno toto zjednodušení uvést na správnější míru.
Rusko není mocností, jež by programově podporovala výlučně diktátory. Mezi zákazníky jeho zbrojního průmyslu patří členové NATO, „velmoci na vzestupu“ (jako Čína, Indie a Brazílie), středoasijské „-stány“, arabské monarchie, populistické režimy Latinské Ameriky či pochybné vlády v Africe. Moskva se zkrátka chová pragmaticky a dodá zbraně každé zemi, ve které vidí možnost získat finance (a)nebo prosadit své zájmy, aniž by někomu v Kremlu jakkoli záleželo na tom, zda jde o režim demokratický nebo autokratický.
V tomto smyslu Rusové vykazují mimořádnou míru pružnosti, kterou by patrně leckdo popsal jako oportunismus, avšak podstatné je, že přináší výsledky, jelikož o to v mezinárodní politice jde. Prozápadní režimy, které kvůli svojí vnitřní politice narazí na neochotu USA (a)nebo EU, se mohou spolehnout na bleskovou a vstřícnou reakci Moskvy. Stačí se jen podívat na Egypt a Irák, z nichž se už pozvolna stávají „klientské státy“ Ruska.
Vedle těchto dvou silných stránek je ale třeba uvést i slabiny ruského vojensko-průmyslového komplexu. Navzdory zlepšení v posledních letech stále přetrvávají mnohé neduhy ze sovětské éry, např. korupce či špatná kontrola součástí od subdodavatelů. To ostatně způsobuje potíže i v projektech pro ozbrojené síly samotného Ruska. Některé podniky mají nedostatečné výrobní kapacity a nestíhají plnit domácí i exportní objednávky.
Druhým rizikem je rostoucí konkurence, jelikož navzdory nižším cenám ruských zbraní (které navíc, jak bylo uvedeno výše, přece jen rostou) získávají úspěchy výrobky dalších států, jež se snaží o dobytí sektoru nenáročných zákazníků. Na prvním místě je to Čína, jež paradoxně těží z řady technologií získaných z Ruska a také je ochotna prodávat prakticky každému, kromě ní se ale o své místo hlásí např. Brazílie nebo Turecko. V nedávné době se v některých oblastech začala jako silný soupeř Ruska rýsovat i Ukrajina.
Ta má v současné době úplně jiné starosti, jenže s Ukrajinou souvisí i další problém, s nímž se nyní musí ruský zbrojní průmysl vypořádat. Přišel totiž o ukrajinské firmy jako subdodavatele důležitých prvků, mj. vrtulníkových motorů (což dnes ruský vývoz vrtulníků hodně ohrožuje), a kvůli sankcím ztratil i přístup k západním technologiím, které hodlal využít k dohnání ztráty v některých oblastech. Coby kontrast k oborům, kde se Rusko pohybuje na světové špičce, lze jmenovat jeho vážné zaostávání např. v bezpilotních letounech.
Skutečností je, že Rusko nemůže Západu efektivně konkurovat ani ve většině oblastí civilního zboží. Právě vojenská technika představuje sektor, kde je Rusko tradičně silné a odkud dokáže získávat finance a další profity rozmanitého charakteru. Totéž pro Kreml znamenají i nerostné suroviny, ale pokles cen ropy a plynu reprezentuje pro ruský státní rozpočet závažný problém, zatímco ruské zbraně si na trhu stále vedou dobře.
Lze tedy očekávat, že snaha Kremlu plnit státní kasu povede k ještě větší aktivitě na světovém trhu se zbraněmi. Ruští zbrojaři cítí řadu šancí, ale otázkou je, jestli už záhy nenarazí na limity potenciálu zbrojního exportu. Široká nabídka techniky a vysoce pragmatický výběr odběratelů se ukazují jako silné stránky, ovšem některé trvající problémy, rostoucí konkurence i následky ukrajinské krize mohou ruskou pozici vážně ohrozit.
