Normalizace Reflexu

V úterý 6. května rezignoval na funkci šéfredaktora časopisu Reflex Pavel Šafr. Důvodem podle jeho slov bylo, že ztratil důvěru své nadřízené, generální ředitelky společnosti Ringier Axel Springer CZ Libuše Šmuclerové.
Šafrův odchod se dal očekávat. Proces „ztrácení důvěry“ byl dlouhodobý, setrvalý a neustále se prohluboval. Během posledního roku a půl se Reflex vyhraňoval proti změně politického uspořádání v ČR, „novým pořádkům“ , které se otevřely prezidentskou volbou a byly nakonec stvrzeny volbami do Poslanecké sněmovny v říjnu minulého roku. A zároveň taky proti protagonistům této změny, Miloši Zemanovi a především Andreji Babišovi. Tím, jak se proměňovala česká mediální scéna, a zejména po pádu Mladé fronty Dnes a Lidových novin do Babišovy náruče, byl čím dál tím osamělejší s jeho pozice čím dál tím těžší.
Na „normalizaci“ poměrů a upevňování nových pořádků se nechtěně, ale dosti mohutně podíleli i čeští novináři. Např. osazení redakcí Babišových listů se sice po faktickém převzetí redakcí oligarchou proměnilo (v LN výrazněji než v MfD), ale nepamatuji se, že by kromě Tomáše Němečka byl někdo jasně řekl, proč odchází. Většinou se vytratili potichu jako cukráři, připomínalo by to Haydnovu symfonii na odchodnou, kdyby se ovšem po českém způsobu za každého odšedšího nehlásili hned dva noví. Orchestr se proměnil, hraje dál, jen nějak není co poslouchat. Odvolaní pracovníci ujišťují, že všechno proběhlo v dohodě s tím, kdo je odvolává, a že jim vlastně udělal pomyšlení. Ani Šafrův odchod není bohužel výjimkou. Dokázal sice odmítnout „velkorysou“ nabídku na dlouhodobou zdravotní dovolenou, ale neodpustil si procítěné řeči o tom, co všechno pro něho paní Šmuclerová udělala a jak výborně se k němu chovala. Tím velmi přihrál všem, kteří chtějí jeho odchod bagatelizovat. Zdá se, že novinářská generace, která začala dělat kariéru po listopadu 1989 (tedy z dnešního hlediska ve „starých“, tj. svobodných poměrech), je vůči „novým pořádkům“ podivuhodně málo rezistentní.
Pro úpadek svobody informací je příznačné, že informace o rezignaci šéfredaktora významného politického týdeníku s „kontroverzním“ profilem se nezmínil žádný tištěný „celostátní“ deník. Psalo se o tom jen na internetu. Funguje tu tedy cenzura, která nemusí být nijak institucionalizována, dělají ji sami ti, kdo by měli být jejím předmětem, a nemusejí se o tom navzájem ani domlouvat. I to svědčí o celkovém bídném stavu české novinářské obce: svobody se v posledních měsících zříkáme se stejnou lehkostí, s jakou jsme ji v roce 1989 nabyli.
Je ovšem třeba zdůraznit dvě podstatné věci:
Za prvé, Reflex díky osobnímu manažerskému i autorskému nasazení svého dnes už bývalého šéfredaktora dokázal jako žádné jiné periodikum v ČR zásadně kritizovat plíživý proces nastolování „nových pořádků“ a stejně plíživou likvidaci „starých“, demokratických poměrů v ČR. Zůstal v tom nakonec docela sám a bylo jen otázkou, kdy ho exponenti „nových pořádků“ a jejich pomahači zašlapou. Teď fakticky skončil, a je to vlastně v pořádku. Dobré věci mívají svůj začátek a svůj konec, jsou jako ostatně i my sami smrtelné. Zato např. Babišovy Lidové noviny a Mladá fronta Dnes mohou teď klidně vycházet dalších deset tisíc let, a nikdo si nevšimne ani že vycházejí, ani že případně už skončily.
Za druhé, mimořádně trapnou a ostudnou roli během normalizace Reflexu sehrál Bakalův Respekt. Od loňského léta se zapojil do tažení proti Šafrovi jako proti údajnému přisluhovači Václava Klause (pro Babiše je Klaus jakousi personifikací „starých pořádků“, určití lidé mají zálibu v pojídání politických mrtvol), bulvarizátoru českého tisku, a hysterickému přeháněči (Babiš s oblibou říkával na svých předvolebních mítincích „pan Šafr, ten psychopat“). V této souvislosti je třeba jmenovat zejména Erika Taberyho, Jana Macháčka a Marka Švehlu. Odpudivé na této tiskovině je svatouškovské předstírání profesně novinářské objektivity a morální čistoty. Tváří se, trochu podobně jako Rusové na Ukrajině, jako by měli legitimaci dělat rozhodčího v utkání, v němž hrají za jednu stranu. Je mi líto, ale v tomto případě se zachovali jako Vlajka s lidskou tváří.
Nejhorší, co by se dnes mohlo stát, je, že se v rámci upevňování „nových pořádků“ vytvoří jedna homogenní, beztvará a nestravitelná mediální kaše, v níž bude k nerozpoznání smíchána pravda a lež (směs pravdy a lži je lež, lež an sich neexistuje), a v ní se utopí svoboda projevu a diskuse. Ve skutečnosti je jasno: normalizace Reflexu signalizuje, že svoboda se stěhuje na internet, a zároveň že vzniká prostor pro něco jako novinářský disent. Nebraňme se tomu: zásadní věc, o niž jde, je, aby bylo jasně vidět, kudy vede dělící linie mezi skutečnou a kašírovanou svobodou a kde kdo stojí.