Neználek sleduje MS, část 3: Vzhůru do uruguayského nebe!
1
Byli takoví, kdo nevěřili, po prohraném utkání s Kostarikou, během nějž uruguayský tým působil jako ta nejnudnější skvadra, jaká se kdy plahočila pažity západní hemisféry, důsledně somnambulní s výjimkou krátkých záblesků aktivity, nastavších v okamžicích, kdy se naskytla příležitost někoho brutálně zkosit. Ten smutný pohled ale neotřásl mou vírou v to, že tým, který jsem na tomto mistrovství z ne úplně pochopitelných důvodů adoptoval a pověřil úkolem ztrestat zpupnost domácí ekipy, tomuto poslání dostojí. A dnes – mé srdce se dme pýchou nad výkonem jedenácti synů mé adoptivní vlasti. Mých jedenácti adoptivních synů. A to ještě nepočítám náhradníky.
V rohu vlajky té mé adoptivní vlasti je obraz jasně zářícího slunce. Jak případné! A bude zářit dál! Nikdy nezapadne! Stejně jako bude věčná sláva týmu, mistrně sestaveného mistrem trenérem Tabarezem. A do nekonečna nekonečen světelných let nechť se nese sláva Luise Suáreze, bytosti, v níž se spojilo všechno, co dělá nadčlověka nadčlověkem. A je mi jedno, co o něm druzí říkají. A jestli si k snídani dává lidské ucho mezi dvěma chleby, popřeju mu: Dobrou chuť, Luisi. A jestli někdy po ránu ledničku otevře, zděšeně oči vytřeští a vzkřikne: Mami, došly uši!, pohotově přiskočím, vlastní boltec odříznu a mezi chleby založím.
Marná snaha smutných loserů
Vyvolávají ve vás tyto řádky dojem, že jsme včera vyhráli? Je to správný dojem! Vyhráli jsme! Skutečnost toho dějinného vítězství může zlehčovat jen jediné: měl jsme po sobě skvadru těch nejsmutnějších loserů, jaká kdy běhala po trávnících východní hemisféry. Tým odsouzený až na věky být skoro dobrý a pak to vždycky v tom nejméně vhodném okamžiku zvrtat. Tým, smutek jehož údělu se zračí v očích jeho hvězd, a nezmizí ani v okamžiku, kdy vstřelí vyrovnávající gól, a kdy projevovaná radost je umenšována neochvějnou jistotou své chvilkovosti. Samozřejmě mám na mysli Anglii.
Jasno bylo už, když se hrály hymny. Soupeř snaživě přezpíval svoje: Bože, chraň královnu. Jenomže pak z našich bleděmodrých řad při zpěvu bojové písně, již nechápu, jak si někdo může zapamatovat, zaznělo rozhodné: Třeste se, tyrané! a věřím, že v tu chvíli se zavírala okna v Buckinghamském paláci a královnini velští jezevčíci byli vypuštěni do přilehlých zahrad. Bez náhubků. Marně.
Šťastný konec? Ne! Začátek!
Zpočátku si přitom mohli myslet, že by to tentokrát mohlo vyjít, Angličani. Jakási převaha tam byla. Často nám sice ve stavu zmatení nahráli, s vrozeným uruguayským taktem jsme jim ale míč vraceli. „Léčit zraněné, zajatcům prokázat milosrdenství,“ nařídil náš národní hrdina José Artigas po vítězné bitvě nad roajalistickými hordami u Las Piedras 18. květně 1811. A tuto jeho maximu ctíme ještě dnes. Ale ocaď pocaď. Anglické útočné vlny se pravidelně rozbíjely o útes s drdolem – obránce Cacerese, který vždy, když holenní kosti i jiné kosti vetřelcovy naklepal, řečený drdol si ležérně upravil. Ó neochvějnosti, tvé jméno je Caceres.
A když bylo skutečně zle, dal to Rooney do břevna, na což se dá v rozumné míře vždycky spolehnout. Ale pak... Cavani svými kučerami ve větru povlál, oči přimhouřil a krásný centr na hlavu Suárezovu posadil. Ó bystrozrakosti, ó hodinářská přesnosti, vaše jméno je Cavani! A Suárezova hlava ten balón lehce a přesně usměrnila a on do branky zapadl a smutně vyli jezevčíci v zahradách Buckinghamského paláce a bylo jim to úplně k ničemu, protože jsme dali gól a byl to platný gól a byl to vedoucí gól. Byl to gól Uruguaye. Ó pohotovosti, ó přesnosti, ó lišáctví, vaše jméno je Suárez. Libertad o muerte! Zvolal náš hrdina Artigas, když drtil roajalistické hordy u Las Piedras a my volali s ním, byť o svobodu v tu chvíli tak docela nešlo, ale jistým způsobem o ni jde vždycky, takže co. A byla pauza.
A po ní Angličané projevovali odhodlání vyrovnat a náš brankář Muslera párkrát zasahovat musel a naši chlapci udatně bránili, Alváro Pereira odmítl opustit hřiště, i když otřes mozku utrpěl. Ó obětavosti, tvé jméno je Alváro Pereira. Ale pak, po povedeném centru se Wayne Rooney asi půldruhého kroku před prázdnou bránou ocitl a v takové situaci dává i Wayne Rooney. A dal. Černý mrak přikryl slunce na uruguayské vlajce. Tlačili nás a tlačili a my vzdorovali. A pak. Výkop, možná teč toho nešťastníka Gerrarda. A už Luis Suárez sám na branku běží a nohu napřahuje a nezastavitelnou pumelici pálí a je to tam! Nezastavitelnosti, rychlosti, štěstí, lásko, nádhero, všechno co je na tomhle světě alespoň trochu krásné, vaše jméno je Luis Suárez.
A byli nahraní, Angličani. Ještě se snažili, ale stejně dobře věděli, že to dopadne jako vždycky. Dobře jsme bránili, hru strategicky zdržovali. Ó strategické zdržování, tvoje jméno je Uruguay! A byl hvizd. A byl konec. Ne konec! Začátek. Jak zpíval Leonard Cohen: First we take Manhattan then we take Berlin. My to uděláme stejně. Akorát ne jen s Manhattanem a Berlínem. Uruguay bere všechno! Uruguay nade všechno! Nejdřív Itálii. Střezte se, vy namistrovaní modelové v ohozech od Armaniho. Vaše zadnice pocítí špičky uruguayských kopaček. Z vašich očí se pořinou proudy slz ponížení. Vaše sítě budou potrhány a vaše útoky zmařeny. Libertad o muerte!
