Imigrační krize rok poté
Uprchlíci v Evropě
Před rokem dosáhla vrcholu imigrační krize: Do Evropy za velice krátké období přišel bezprecedentní počet lidí, kteří prošli skrz více méně nechráněné hranice a vydali se tam, kam chtěli. Tento turbulentní vývoj ukázal mnohé. Vedle závažných bezpečnostních otázek je nutno s odstupem poukázat na paradigmata panujícího levicově liberálního řádu, který nutí Evropu jednat v rozporu s jejími zájmy.
Imigrační krize odhalila do budoucna velmi zásadní problém – odtrženost a nekompetentnost značné části evropských elit od vlastních společenství. Elity se z principu vždy budou odlišovat od zbytku populace, jejich perspektiva bude vždy specifická. V Evropě však máme co dočinění s tím, že její elity jednoduše přestaly být evropskými. Jejich odtrženost přesahuje materiální a hodnotovou odlišnost, jde o odtrženost civilizační.
„Evropské“ elity
Zdejší elity jsou přesvědčeny, že hodnoty, které uzrály ve specifickém evropském kontextu, lze oddělit od tohoto kontextu a univerzálně je aplikovat kdekoliv, kdykoliv a na kohokoliv. K udržení a reprodukci těchto hodnot podle nich není potřeba kultura a tradice společenství, ve kterém se zrodily.
Pokud někdo věří, že Evropu definují pouze texty ústavních listin, vágní deklarace lidských práv a že společnost lze technokraticky řídit jako stroj, pak snadno propadne iluzi, že lidé zcela odlišné kulturní tradice a zcela jiných návyků snadno zapadnou, aniž by změnili charakter společností, do kterých přišli.
Pokud někdo věří, že společnost lze technokraticky řídit jako stroj, pak snadno propadne iluzi, že lidé zcela odlišné kulturní tradice snadno zapadnou.
Evropské hodnoty, její politické, ekonomické i společenské instituce jsou produktem specifického vývoje. Nezrodily se ze vzduchoprázdna ani z lidskoprávních deklarací, ty jsou pouze jejich odrazem. Zásadní jsou prepolitické loajality a sdílená identita, určité mody společenského a politického jednání, tradice a společná kultura. Očekávat, že si je rázem osvojí imigranti ze zcela jiných kulturních okruhů, je neuvěřitelným sociálním inženýrstvím. Víra v abstraktní univerzální lidství a jeho hodnoty ohrožuje konkrétní evropskou civilizaci a její národy, které přitom došly v úctě ke svobodě a důstojnosti člověka nejdále.
Nepřekvapí tedy, že teze, že by elity měly mít vztah k vlastnímu společenství a náležitě jej upřednostňovat, je dnes v mnohých kruzích považována za cosi zpozdilého, nepochopitelného či přímo fašistického. Logickým důsledkem mělkého vztahu k vlastnímu společenství a civilizaci je nehájení jeho zájmů. V případě imigrační krize bylo jednoznačným zájmem zastavit příliv imigrantů v jeho nekontrolovanosti a masovosti.
Slabost Evropanů
Ještě předcházející generace politických lídrů by to považovala za samozřejmé. Naznačuje to například negativní postoj bývalého německého kancléře Helmuta Kohla k politice kancléřky Merkelové i jeho řešení imigrantské krize z raných devadesátých let. Tehdejší politici věděli, že abychom mohli pomáhat, musíme si zachovat kontrolu nad příchozími a zejména dodržovat principy přiměřenosti. Nikomu neprospěje, uzraje-li v evropských národech tvrdá xenofobní reakce odmítající jakoukoli pomoc, protože lidé se budou cítit zrazeni vlastní vládou a elitou. Stejně tak nikomu nepomůže, rozpadnou-li se kulturně homogenní národy Evropy ve prospěch multikulturního chaosu.
Namísto hájení zájmů vlastního společenství a ztotožnění se s evropskou civilizací nabízí evropské elity svazující politickou korektnost, morální velikášství a politiku založenou na čistotě úmyslu, nikoliv na zvažování jejích dopadů. Než aby se zprotivily vlastnímu obrazu hrdinů humanity a čelily obvinění z xenofobie, rozhodly se ignorovat všechna bezpečnostní, ekonomická a sociální rizika spojená s imigrací, názor většiny populace, integrační problémy s dřívějšími imigranty či jejich potomky a v případě Německa i vlastní a evropské předpisy. Abstraktní pojem lidství je pro ně více než konkrétní společenství evropských národů.
Evropa není schopna definovat samu sebe jinak než ve vágních termínech otevřenosti a tolerance.
Zajímavé bylo sledovat, jak evropští představitelé reagovali pod rostoucím tlakem následků imigrační krize. Někteří otočili a začali prosazovat restrikce, jako rakouský kancléř Faymann či francouzský premiér Valls, jiní se ještě více přimkli ke své ideologii, jako německá kancléřka Merkelová či předseda Evropské komise Juncker. Švédská vicepremiérka Asa Romsonová se při oznámení, že Švédsko musí omezit imigraci, na tiskové konferenci rozplakala.
Evropská krize identity
Zřejmě nejvážnějším problémem, který imigrační krize naplno odhalila, je krize identity Evropanů. Ideologie multikulturalismu a antidiskriminace penetrovala evropské uvažování tak hluboko, že Evropa není schopna definovat samu sebe jinak než ve vágních termínech otevřenosti a tolerance. Evropané často nejsou schopni říct, že považují svůj způsob života za lepší, hodný zachování, a tím pádem diskriminovat.
Tolerance sama o sobě není žádná evropská hodnota. Je to vedlejší produkt evropského pluralismu, svobody slova a úcty k důstojnosti jednotlivce.
Stejně tak nejsou Evropané ochotní rozlišovat imigranty z jednotlivých kulturních okruhů, ačkoliv jsou mezi nimi prokazatelně rozdíly. Nerozlišují kvalifikaci, pohlaví ani úmysly imigrantů. Stejně jako skutečné uprchlíky od imigrantů. Odmítají zohlednit zkušenost a na základě ní provádět prognózy, protože to zavání kolektivní vinou. Každý imigrant je považován a priori za oběť, pokud ne svých krajanů, tak nějakým způsobem Evropanů. A jako oběť se ze své vůle přece nemůže dopustit ničeho špatného.
Lze pozorovat otevřenou neochotu prosadit vlastní kulturu a způsob života a skutečně imigranty integrovat. Skutečná integrace neboli asimilace znamená to, že se imigranti stanou součástí společenství a že postupně opustí své původní identity a kulturu. Nikoliv pouze to, že se naučí jazyk a dostanou občanství. Logicky platí, že čím víc imigrantů přichází, aniž by se hodnotově ztotožnili s Evropou, tím více se Evropa mění. Vrcholným paradoxem imigrační krize je, že ve jménu otevřené společnosti a tolerance Evropa přijímá lidi, kteří kulturně žádnou koncepci pluralismu často vůbec neuznávají. Ve jménu stejné tolerance je k tomu navíc ani nechce donutit.
Nepochopená tolerance
Je potřeba si říct, že tolerance sama o sobě není žádná evropská hodnota. Je to vedlejší produkt evropského pluralismu, svobody slova a úcty k důstojnosti jednotlivce. Proto musí být vykládána v kontextu těchto hodnot a s ohledem na sepětí se společenstvím, ve kterých se zrodily a fungují. V opačném případě je tolerance jen záminkou a odůvodněním pro nekonečné ustupování či dokonce popření hodnot, ze kterých vzešla.
Ve jménu tolerance pak lze požadovat omezení svobody slova, uplatňovat společenskopolitické nároky coby projev náboženské svobody či umožnit vznik paralelních společností s odlišnými hodnotami. To je přitom v přímém rozporu s jednotícím rámcem evropského pluralismu. Masová imigrace již nyní nemění Evropu pouze demograficky, ale i hodnotově.
Pro Evropany tolerance slouží jako ctihodně znějící ospravedlnění touhy nejít do střetu, pro imigranty většinou právo dělat si, co se jim zlíbí. Skutečná integrace však ze strany Evropanů vyžaduje vůli dominovat a ochotu jít do střetu. Tím není míněno násilí. Jde o nepřímý, ale setrvalý tlak celé společnosti na to, aby imigranti přijali evropský způsob života.
Pilíře naší krize
Děje se ovšem pravý opak. Evropané vynikají ve schopnosti vyviňovat imigranty z jakéhokoliv selhání, problému či prohřešku a hledat vinu v sobě samých. Panuje trend zakrývat problémy s imigrací, nekompatibilitu kultur odbývat relativizací kultur, ignorovat předchozí negativní zkušenosti odmítáním paušalizace a kolektivní viny. Objevují se absurdní koncepty dvousměrné integrace, což přímo popírá princip integrace.
Imigrační krize svou výpovědí daleko přesáhla problematiku imigrace samotné. Vypověděla o stavu Evropy. Za popíráním nepříjemných faktů o imigraci, odtržeností elit od svých společností, narušenou identitou evropských národů i kontraproduktivním tlakem na hlubší integraci a evropské řešení stojí levicově liberální paradigma, které v Evropě momentálně dominuje. Jeho stěžejními pilíři jsou politická korektnost, multikulturalismus a technokratismus.
V jejich důsledku Evropa neřeší, jak nejlépe bránit své hranice, ale zda je má vůbec bránit. Neřeší, jak nejlépe imigranty asimilovat, ale zda takový požadavek neporušuje jejich lidská práva. Neřeší zvýšená bezpečnostní a společenská rizika muslimské imigrace, ale jak se vyhnout obvinění z islamofobie a rasismu. A to je vševypovídající. Levicově liberální paradigma nutí Evropu jednat v rozporu s jejími zájmy i zdravým rozumem. Pokud má Evropa přetrvat jako Evropa, musí Evropané dominanci levicově liberálního konsensu odvrhnout.
