Chci ombudsmana normálních lidí
1
Připravte se, všechno teď bude pitomé, píše Jeb Lund v časopisu Rolling Stone. Naráží tím na infantilizaci amerického veřejného prostoru, který před prezidentskými volbami ovládl bullshitting – fenomén populistického chvástání, volného zacházení s fakty a otáčení názoru podle momentální nálady publika, který se do češtiny shovívavě překládá jako žvásty. Lund je optimista, naznačuje, že jakmile skončí volební kampaň, bude zas lépe. Přejme Američanům, aby tomu tak bylo, ale nezapomínejme, že kampaň je dnes trvalá. Víme o tom své, u nás doma ji vede hlavně současný prezident a současný ministr financí, kterým ve žvástání není rovno.
Ta kampaň mi zas tak nevadí. Mnozí politici si pro samé oslňování publika nacházejí stále méně času na řešení problémů, takže svou práci delegují na všelijaké ombudsmany a úředníky nebo rovnou na lid (referendum je ostatně to nejlepší prostředí pro další žvásty). To je otravné, ale dá se na to zvyknout. Mnohem nebezpečnější je snaha změnit pomocí žvástů pravidla hry. V kauzách Peroutka nebo Lety je v sázce jen duševní zdraví nebohého voliče, v Zemanově jmenování vlastní vlády (Lid promluvil!) nebo Babišově plánu na vlastní policii (Boj s korupcí!) jde o samu rovnováhu politických institucí.
Žijeme v době, kdy se klíčovou politickou ctností stává sófrosyné, umírněnost či také zdravý rozum, schopnost nenechat se zatlačit do extrému, schopnost ctít když ne soupeře, tak alespoň hru. Protipólem profesionálních žvástometů je demokratická aristokracie velkého Edwarda M. Forstera, „aristokracie citlivých, ohleduplných a statečných, jejíž členy najdeme ve všech národech a třídách a v každé době. Když se potkají, okamžitě se poznají. Představují tu skutečnou lidskou tradici, to trvalé vítězství našeho podivného druhu nad krutostí a chaosem...“ Kde je jejich ombudsman? A kde je ombudsman všech normálních lidí, kteří tohle všechno platí?
