Chlad přichází z Norska

Případ Evy Michalákové, která v Norsku bojuje s tamní sociálkou o svoje dvě děti, nabral prudký obrat k horšímu. Krajská komise, což je hybrid mezi úřadem a soudem, jakýsi soud nulté instance, rozhodla o adopci mladšího z chlapců. Navíc matce zrušila tzv. rodičovskou zodpovědnost za oba syny, a tím před ní otevřela hororový scénář, že své syny neuvidí minimálně do doby, než dospějí.

Bizarní je, že vůči otci a bývalému manželovi Michalákové – ačkoliv to přece byl on, kdo měl děti podle prvotního podezření zneužívat (policie podezření nebyla schopna prokázat a odložila je) – byla komise mírnější. Vůči jednomu z chlapců pan Michalák dál má rodičovskou zodpovědnost. Jak je to možné? Asi proto, že otec se do případu zdaleka tolik nevkládal, norský systém sociální péče nezpochybňoval, z jejich pohledu nebyl kverulant. Zato matce bylo přičteno k tíži, že svůj případ tzv. medializovala, rozuměj: že se po zhruba dvou letech letech osamoceného boje za návrat dětí, který nevedl nikam, pokusila zapojit veřejné mínění doma, aby vytvořilo tlak na českou vládu, aby ta vytvořila tlak na norskou vládu a aby ta vytvořila tlak na tamní sociálku.

Lze čekat, že Michaláková se sice odvolá k vyšším instancím, ale její pozice bude postupně slábnout. Hlavní důvod, jímž krajská komise argumentuje, je totiž čas. Děti prý si u pěstounů za ty tři roky zvykly natolik, že přesazení zpátky k biologické matce by nesly těžce. To dokonce může být i pravda, ovšem děti z Lidic se po válce vracely do Československa a taky si třeba mezitím v pěstounských rodinách zvykly. Možná nějakému čtenáři bude to přirovnání připadat jako silná káva, ale je v něm, myslím, skryta odpověď na otázku, proč se dnes Norsko chová, jak se chová. Norsko není stát poražený ve válce, je to jeden z nejbohatších států světa, který skrze tzv. Norské fondy zlomek svého bohatství nechává přitékat do východní části Evropské unie. Norské fondy jsou určeny primárně pro země připojivší se k EU v roce 2004 a později. Přehled programů financovaných z Norských fondů v České republice ukazuje, že to často jsou investice podmíněné ideologicky. Je sice pravda, že z fondů se u nás platily a platí věci trvalé hodnoty, třeba opravy památek, ale vedle nich i věci buď pomíjivé, nebo vyloženě škodlivé. Ať si laskavý čtenář sám rozhodne, do jaké kategorie by zařadil podporu tripartity, program „Projekt na posílení systému boje proti korupci a praní špinavých peněz v ČR“ (výsledky boje s korupcí už se nám dostavily v postavě oligarchy Babiše) nebo program „Dejme (že)nám šanci“, v němž se skrývá mj. „gender mainstreaming ve veřejných politikách“.

V úvahách o případu Michaláková je dobré vědět, že příjemci peněz z Norských fondů bývají u nás velmi často orgány ústřední správy: ministerstvo financí (a v něm třeba tzv. finanční rozvědka ministra, FAU), ministerstvo školství, ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo pro lidská práva. S podporou Norských fondů například mohla letos v březnu v New Yorku vystoupit náměstkyně ministra Dienstbiera v Komisi OSN pro postavení žen. Ačkoliv prokázat to nepůjde, člověk se těžko zbavuje podezření, že jistá souvislost mezi Norskými fondy a přístupem konkrétních českých ministrů k případu Michaláková tu bude. Co v uplynulých měsících vyřkla taková Michaela Marksová-Tominová (ve stylu: něco hrozného vím, nemůžu ani naznačovat), byla veřejná podpora norské strany. Jakkoliv se posléze ukázalo, že k žádným převratným dokumentům, které by Michaláková zatajovala veřejnosti a jež by měnily pohled na věc, neměla ministryně přístup.

Rozhodnutí krajské komise z 24. září dostává každopádně českou vládu do nezáviděníhodné pozice. Nemluvil šéf české diplomacie letos na jaře o tom, jak prý norská strana Prahu ujistila, že cosi tak radikálního a absolutního jako adopce je vyloučeno? Sobotkova vláda v Norech evidentně nevzbuzuje zrovna respekt a jít do diplomatické války se jí chtít nebude. Riskuje ošklivé podezření, že konkrétní děti se tu de facto vyměňují za peníze na workshopy a pro úředníky.

Vychází v příštím vydání Týdeníku Echo.