2

Chlad přichází z Norska

Témata: ,

Případ Evy Michalákové, která v Norsku bojuje s tamní sociálkou o svoje dvě děti, nabral prudký obrat k horšímu. Krajská komise, což je hybrid mezi úřadem a soudem, jakýsi soud nulté instance, rozhodla o adopci mladšího z chlapců. Navíc matce zrušila tzv. rodičovskou zodpovědnost za oba syny, a tím před ní otevřela hororový scénář, že své syny neuvidí minimálně do doby, než dospějí.

Bizarní je, že vůči otci a bývalému manželovi Michalákové – ačkoliv to přece byl on, kdo měl děti podle prvotního podezření zneužívat (policie podezření nebyla schopna prokázat a odložila je) – byla komise mírnější. Vůči jednomu z chlapců pan Michalák dál má rodičovskou zodpovědnost. Jak je to možné? Asi proto, že otec se do případu zdaleka tolik nevkládal, norský systém sociální péče nezpochybňoval, z jejich pohledu nebyl kverulant. Zato matce bylo přičteno k tíži, že svůj případ tzv. medializovala, rozuměj: že se po zhruba dvou letech letech osamoceného boje za návrat dětí, který nevedl nikam, pokusila zapojit veřejné mínění doma, aby vytvořilo tlak na českou vládu, aby ta vytvořila tlak na norskou vládu a aby ta vytvořila tlak na tamní sociálku.

Lze čekat, že Michaláková se sice odvolá k vyšším instancím, ale její pozice bude postupně slábnout. Hlavní důvod, jímž krajská komise argumentuje, je totiž čas. Děti prý si u pěstounů za ty tři roky zvykly natolik, že přesazení zpátky k biologické matce by nesly těžce. To dokonce může být i pravda, ovšem děti z Lidic se po válce vracely do Československa a taky si třeba mezitím v pěstounských rodinách zvykly. Možná nějakému čtenáři bude to přirovnání připadat jako silná káva, ale je v něm, myslím, skryta odpověď na otázku, proč se dnes Norsko chová, jak se chová. Norsko není stát poražený ve válce, je to jeden z nejbohatších států světa, který skrze tzv. Norské fondy zlomek svého bohatství nechává přitékat do východní části Evropské unie. Norské fondy jsou určeny primárně pro země připojivší se k EU v roce 2004 a později. Přehled programů financovaných z Norských fondů v České republice ukazuje, že to často jsou investice podmíněné ideologicky. Je sice pravda, že z fondů se u nás platily a platí věci trvalé hodnoty, třeba opravy památek, ale vedle nich i věci buď pomíjivé, nebo vyloženě škodlivé. Ať si laskavý čtenář sám rozhodne, do jaké kategorie by zařadil podporu tripartity, program „Projekt na posílení systému boje proti korupci a praní špinavých peněz v ČR“ (výsledky boje s korupcí už se nám dostavily v postavě oligarchy Babiše) nebo program „Dejme (že)nám šanci“, v němž se skrývá mj. „gender mainstreaming ve veřejných politikách“.

V úvahách o případu Michaláková je dobré vědět, že příjemci peněz z Norských fondů bývají u nás velmi často orgány ústřední správy: ministerstvo financí (a v něm třeba tzv. finanční rozvědka ministra, FAU), ministerstvo školství, ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo pro lidská práva. S podporou Norských fondů například mohla letos v březnu v New Yorku vystoupit náměstkyně ministra Dienstbiera v Komisi OSN pro postavení žen. Ačkoliv prokázat to nepůjde, člověk se těžko zbavuje podezření, že jistá souvislost mezi Norskými fondy a přístupem konkrétních českých ministrů k případu Michaláková tu bude. Co v uplynulých měsících vyřkla taková Michaela Marksová-Tominová (ve stylu: něco hrozného vím, nemůžu ani naznačovat), byla veřejná podpora norské strany. Jakkoliv se posléze ukázalo, že k žádným převratným dokumentům, které by Michaláková zatajovala veřejnosti a jež by měnily pohled na věc, neměla ministryně přístup.

Rozhodnutí krajské komise z 24. září dostává každopádně českou vládu do nezáviděníhodné pozice. Nemluvil šéf české diplomacie letos na jaře o tom, jak prý norská strana Prahu ujistila, že cosi tak radikálního a absolutního jako adopce je vyloučeno? Sobotkova vláda v Norech evidentně nevzbuzuje zrovna respekt a jít do diplomatické války se jí chtít nebude. Riskuje ošklivé podezření, že konkrétní děti se tu de facto vyměňují za peníze na workshopy a pro úředníky.

Vychází v příštím vydání Týdeníku Echo.


/
komentátor

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhl Havlovo prezidentství, vyšel v roce 2014.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.