2 Zápisník z festivalu

Provařené dny 4: opatrně s tou chobotnicí

Témata: ,

Zvláštní světlo ve čtvrtek ráno, domy ve svahu naproti Thermalu vypadají ještě cukrovější než obvykle. Možná se rozpustí v dešti, až začne pršet. Skupinka zahraničních novinářů vedle mě u stolku v press centru zaujatě řeší filmy. Východoevropská kolegyně vychvaluje polský soutěžní snímek, je to podle ní skutečné umělecké dílo, anglický termín „piece of art“ ale vysloví s kouzelným akcentem jako „piss of art“. Vystihla to přesně. Karlovarský festival jako místo, kde se potkávají „art“ i „piss“ (v metaforickém i doslovném smyslu), pár dní tu koexistují v symbióze, jejíž nesourodost na první pohled může působit absurdně, ale v tom krátkém čase smysl dává. A pak se všichni rozjedou domů. Ano, festivalová únava se už vkrádá.

Český soutěžní film Křižáček režiséra Václava Kadrnky je jednoznačně na straně artu. Je to jistým způsobem čistý film. Má nějakou jasnou koncepci, kterou dodrží, obsah, který chce vyjádřit, formu, jež mu odpovídá. Za těch několik let od premiéry Kadrnkova debutu Osmdesát dopisů udělali režisér a jeho tým výrazný pokrok, řekl bych. Taky je to film, který divákovi nejde ani trochu naproti, vyprávěný v pomalu plynoucích a nepříliš dějových obrazech v téměř čtvercovém – směrem nahoru otevřenějším – formátu, herectví je v něm stylizovaně, dialogů minimum.

Odehrává se sice ve středověku, autoři v něm ale neusilují o žádnou detailní rekonstrukci té doby, ve filmu „hraje“ spíš jen jako jednoduchým způsobem naznačená kulisa, i to má svoje opodstatnění, Kadrnkův film navíc vychází z básně Jaroslava Vrchlického, to jistě taky není žádný hyperrealisticky pojatý středověk. Mirka Spáčilová označila Křižáčka (především kvůli jeho tempu a nedějovosti) za „nejlínější film soutěže“. Mně nepřišel líný ani trochu, věřím, že je výsledkem množství soustředěné práce. Její výsledek jistě nemusí a nebude mnoha lidem konvenovat, jeho jazyk znít libě, sledovat ho dopoledne v běhu festivalového provozu může být docela vyčerpávající. Ale ta nevstřícnost neznamená prázdnotu nebo neochotu komunikovat.

Chlapec Jeník (Matouš John) odejde z domova, aby se připojil k dětské křižácké výpravě (v současné historické vědě existuje názor, že žádné takové výpravy nebyly). Na koni za ním jeho otec Bořek (Karel Roden), aby ho přivedl zpátky domů. Má s sebou Jeníkův vyšívaný portrét, vytvořila ho chlapcova matka, ukazuje ho lidem, které na cestě potká. Podobizna se ale časem rozpadá, stejně jako blednou Bořkovy vzpomínky na podobu synovy tváře, kterou vidí v mnoha dětech u cesty.

Setká se s mladým křižákem, který jede osvobodit Svatý hrob, nějakou dobu jedou spolu, dorazí k břehu moře. V Kadrnkově filmu je možné vidět přímočarou metaforu rodičovství. Před dítětem se otevírá cesta, syn v ní vidí velkou možnost, slyší povolání vyrazit do neznáma, do života, je to jeho úděl. Otec vnímá všechno to strašné, nač může potomek na cestě narazit, chce pro něj bezpečí, ale nemůže mu ho dát, přijmout to je možná jeho úděl, nedokáže to ale, ztrácí se na své misi a v něčem ztrácí i představu jejího cíle. K téhle „rodičovské“ rovině Křižáček v jemných náznacích přidává i jakousi rovinu duchovní a ještě jednoduchý obraz lidského života jako posedlého putování za něčím nedostižitelným a vytrácejícím se z mysli, jakousi tichou přitažlivou silou vedeného k hranici oceánu, kde se všechno protne.

Mexický film Divý kraj se na ose art–piss zařazuje obtížněji, nepochybně je takový i záměr režiséra, v Mexiku působícího Amata Escalanteho, vycházející hvězdy, laureáta ceny za režii v Cannes za film Heli, velice brutální studii života mladých mexických gangsterů. Divý kraj se žánrově zařazuje obtížněji, možná si vytváří svůj vlastní žánr. O tom později. Zpočátku film naznačí, že v kraji se vskutku děje něco divého. Vesmírem letí asteroid, nevlídný černý šutr, mladá hrdinka sleduje, jak se z ní vysouvá chapadlo čehosi dost velkého, později na svém motocyklu odjíždí znavená a zraněná k domovu.

Pak Divý kraj pokračuje jako velmi přímočaré společenské drama – Alejandra má za manžela tyranského, sexuálně ale nijak výkonného Paúla, její bratr Fabián je homosexuál. Má se švagrem za sestřinými zády poměr, Paúl je na vztahu s Fabiánem až závislý, vydírá ho a snaží se ho podmanit, svou sexuální orientaci skrývá, odporuje představám latinoamerické machistické společnosti. Tu také Escalante podrobuje velmi přímočaré kritice. Obrazy rozeřvaných chlapíků v barech a na dalších místech, jako kdyby větší množství mužů vždycky znamenalo hluk, tenzi a možnost, že se všechno rychle zvrtne v agresi všech proti všem.

Do příběhu také vstoupí Veronica, dívka z úvodní scény, snaží se gaye Fabiána sbalit a odvést ho za kýmsi úžasným, jejím partnerem či partnerkou, těžko říct. Fabiána později najdou mrtvého, podezřelým se logicky stane Paúl. Až potud jaksi adekvátně, v reálných lokacích, se syrovým obrazem s minimem umělého světla, bez scénické hudby natočené společenské drama, jak se to dnes tak dělá, s agendou formulovanou hodně polopatě, spíš až moc (ale filmař ze země ničené extrémním násilím drogových gangů i korupcí místních politických pánských klanů jistě může věc vnímat jinak). A pak se cosi stane.

(POZOR! NÁSLEDUJÍ MEGASPOILERY!)

To podivné, čeho se Escalante v předcházejícím běhu filmu občas náznakem dotkne, je předvedeno v plném (polo)světle. A je to chobotnice z vesmíru! Jak vysvětlí vědec, který ji opatruje, je to tvor, v němž v čisté formě přebývá naše primitivní, temná část. V praxi to znamená, že v kráteru, kam chobotnice dopadla, ještě teď zuřivě kopulují zvířata všech druhů. A především, je-li chobotnici předložen člověk libovolného pohlaví, promptně si to s ním rozdá a přivede ho k nevýslovné, nadpozemské slasti.

Horší je, že lidská kapacita kopulaci s chobotnicí vydržet je značně omezená, rozdá si to párkrát a je po něm. Někde za městem je už plná jáma těl takto obšťastněných. Je to, mírně řečeno, dost zvláštní obrat – od významově zcela jasného společenského komentáře k temnému symbolismu, ne zrovna čitelnému – pokud to tedy neznamená, že ta nejprimitivnější část lidské psýchy je ta, která přináší největší rozkoš a taky zabíjí. O. k., to je jistě dobré vědět.

Vlastně sympatičtější by mi bylo, kdyby se nadsamecká/nadsamičí chobotnice ve filmu objevila proto, že si někdo řekl: vlastně proč ne? Byl jsem vždy přítelem zapojování žraloků do děje filmu, vždycky to osvěží a restartuje snímek, když se objeví paryba a někoho sežere. Na lidech se ukájející hlavonožci by možná v budoucnu mohli plnit podobnou úlohu. Když si nevíš rady s postavou, pošli na ni chobotnici, ona už si nějak poradí. A pak že filmové festivaly nejsou užitečné.

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.