Ideologičtí kutilové kolem Konvičky a plky na levici

Jeden známý český novinář poznamenal, že zatímco turisté se vyhýbají Egyptu a Tunisku a raději jedou do jižních Čech, on by měl strach, že v jižních Čechách potká Konvičku. Je to vynikající ukázka oikofobie, jak Roger Scruton nazval módní pohrdání vším domácím. Ale zajímavé je i něco jiného – jak velké místo v imaginaci českých tvůrců veřejného mínění zaujímá člověk, který má fakticky minimální vliv. Dokázal uchopit strach z islámu, téma, jež se dle všeobecného konsensu stalo jednou z nejdůležitějších témat doby. Jeho výroky i počet příznivců jeho facebookové skupiny působí úžas a zděšení. Podle dubnového průzkumu do něj ovšem veřejnost své naděje nevkládá – zůstal zcela nepovšimnut ve stínu úřadujících politiků.

Proto se občan nemusí stydět, že nezná peripetie, jimiž různá uskupení v Konvičkově orbitu procházejí. V oblasti spektra, kde se pracuje s populismem a obavami z cizího, dochází k mutování, bujení a rozčleňování, které dokáže podržet v paměti jen opravdový fachidiot. Pozorovatel si ani nestačí ujasnit, co je teď Úsvit, kde je teď Okamura a kde přímá demokracie, a Úsvit už nakročí ke sloučení či volební spolupráci s Konvičkou. Než stačil pochopit vztah mezi hnutím Islám v ČR nechceme a Blokem proti Islámu a to, čím se liší od Bloku proti islamizaci, dozví se, že Blok proti Islámu už neexistuje a možná ho nahradí Iniciativa Martina Konvičky. Jaký bude její vztah s chystanou Alternativou pro Česko? A se kterou, pokud se potvrdí, že si tento název již stihl obsadit někdo další?

Tyto peripetie jsou zároveň důvodem, proč antiislamisté zůstávají veřejností nepovšimnuti. Násobí ho ještě to, že člověk mezi nimi narazí na jména jako Vít Bárta či Jana Volfová. Jejíž příznivce přezdívají „vlčata“, ale jak je známe, půjde o nenapravitelné politické kutily, schůzovače a spiklence, jež mají k ladným psovitým šelmám velmi daleko. Vždyť ti dva se dokázali přifařit k závratnému množství politických uskupení, a dopadlo to vždy stejně – jejich odchodem, anebo krachem zmíněných uskupení. Když si člověk čte o bizarní smlouvě mezi Úsvitem a konvičkovci, jako by na něj celá tato historie dýchala. Závazky mlčenlivosti, miliónové „smluvní pokuty“, povinnost kandidovat následovaná povinností odevzdávat státní finanční příspěvky, a také úvahy o tom, že kdyby se Konvička nechal zavřít do vězení, znamenalo by to fakticky porušení smlouvy. Přestože se zatím neobjevily žádné tajné nahrávky, už teď je tu dost a dost charakteristických znaků, které se už český volič naučil interpretovat jako „o tohle není potřeba se zajímat“.

Zrcadlovým obrazem antiislamistů by měli být levicoví političtí kutilové, ale tam tak vzrušený kvas nepozorujeme. Zájemce má možnost nahlédnout do toho světa v Salonu v posledním čísle našeho Týdeníku Echo, kde se sešli mladý sociální demokrat z hnutí Idealisté, zelená zastupitelka a místopředsedkyně strany Monika Horáková a ultrakonzervativní komunistický rebel a vyzyvatel Vojtěcha Filipa Josef Skála. Vidíme, že levice navazuje na bohatší ideologické dědictví. Taky vidíme, jaké má potíže při jeho aplikaci, neboť současný svět jaksi nechce příliš spolupracovat. O tom svědčí jak volební výsledky po celé Evropě, tak i průběh diskuse. „V politické straně musíme sami dát přívlastky lidem, pro které politiku děláme,“ říká Horáková. „Kdybych to shrnul, člověk je tím víc levicový, čím víc trvá na vymahatelnosti lidských práv,“ deklaruje komunista Skála a čtenář žasne, jakou cestu urazil od té doby, kdy býval členem předsednictva ÚV SSM, členem předsednictva Světové rady míru a předsedou Mezinárodního svazu studenstva. Ale pak si uvědomí, že pružnost byla právě pro tyhle lidi typická. Před třiceti lety by zvolání „Kde je internacionalismus?“ patřilo do úst jemu, dnes je vzkřikne Horáková, zatímco Skála mluví o suverenitě. Jak umí tento zkušený politický pracovník roubovat starou rétorickou výbavu na politické imperativy dneška, to ukazuje ve větách jako „Historické prameny hovoří o tom, že se [na evropské integraci] dohodli pantátové z velkého kapitálu“, „Migrační krize není prazdrojem těch nálad, je roznětkou“ či „Levice, která chce být autentická, si musí dát pozor, aby ze sebe nenechala dělat užitečného idiota, Buridanova osla naruby“. Všichni dohromady si navzájem blahopřejí, že objevili digitalizaci („Digitalizace a technologický pokrok půjdou nahoru geometrickou řadou. Myslím, že teď se k tomu u nás tak nějak dostáváme“ – Hejduk), jsou jí velmi vzrušeni, a zároveň vychází najevo, že nevědí, co s ní. Ani s tím proč lidé, kteří by měli tíhnout k levici a k odborům, k nim netíhnou. Tápavě sahají po něčem, co by mělo populistický potenciál a přitom bylo levicové – Horáková vzhlíží k nepodmíněnému základnímu příjmu a čtyřdennímu pracovnímu týdnu, Skála k reparacím pro bývalé kolonie („Někdo tam ty země roztřískal, někdo je zmasakroval, někdo je vybombardoval do doby kamenné a ten někdo to musí zaplatit“).

Vedle toho ovšem dojde mezi nimi k, jak se dnes nesprávně, ale nakažlivě říká, epické výměně názorů (inspirované tím, že Skála mluvil o Horákové jako o „paní kolegyni či slečně“):

HEJDUK: Je otázka, jestli jde o radikální levici, když jde o stranu, která má Kluby pohraniční stráže a břinká na struny sexismu, když se ptá Moniky, jestli je slečna. To je radikální levice?

SKÁLA: Počkejte. To je špatně, že jsem se zeptal? Slečna a paní přece není urážka. To je asi nějaká moje obstarožní výchova, v tom není politická pozice.

HORÁKOVÁ: To je politická pozice. Feminismus patří k levici, sexismus nepatří k levici a ptát se někoho, jestli je slečna nebo paní, je sexismus, protože tím zkoumáte moji soukromou situaci, jestli jsem vdaná, nebo nejsem. Jsou i země, kde se rozlišuje, jestli ta žena je panna. Můžete se ptát, jste panna, slečna, nebo paní.

SKÁLA: Možná jste si povšimla, že tak jsem se netázal.

HORÁKOVÁ: Ale může to tak skončit, když to dovedete do extrému.

Tohle říká o levicových dilematech víc, než cokoli, co diskutéři tematizovali: Jít s novou levicí a praktikovat její politiku identity? Anebo být blíž těm vrstvám, které volívaly levici, ale s tím, jak víc a víc plká o feminismu, jí volí méně a méně a spíš naslouchají slovům o národní suverenitě?

Ideologie v našich krajích netáhnou. „Ideologické už v dnešním Rakousku nejsou vůbec žádné strany – ani Svobodní. Ideologie – marxismus, katolicismus, liberalismus – z rakouské politiky dávno vymizely,“ říká v rozhovoru pro Echo rakouský historik Lothar Höbelt. A bude to zřejmě platit i pro Česko.

Další zajímavé články najdete v Týdeníku Echo zde.