Hirošima – krok k bezpečnějšímu světu
1
Jaderné zbraně jsou hrozné. To je banální konstatování, ale chvílí přemýšlet o jaderných zbraních znamená nakouknout do temných hlubin lidské kolektivní psýchy. A ty jsou horší než pouhé vylíčení fyzické destrukce a utrpení, jež nejničivější zbraně dokážou způsobit. Lidstvo si, poslušno čehosi jako pudu smrti, vyrobilo nástroj schopný anihilovat vlastní existenci. Jaderné zbraně jsou tu, nezbývá nic lepšího než jejich pečlivý management, který si je onoho pudu k smrti vědom. V americké praxi je znám jako doktrína odstrašení. Svržení jaderných pum na Hirošimu a Nagasaki před sedmdesáti lety bylo otřesnou událostí, ale paradoxně taky prvním krokem k onomu managementu. Při vědomí toho všeho nelze, než jejich tehdejší použití označit za správný krok.
Použití jaderných zbraní má nyní statut speciálního zla mimo kategorie. Vystihuje to závěr zprávy ČTK, nejspíš přeložené ze zahraničních zdrojů, již převzal i náš server: „Japonsko a Spojené státy jsou nyní blízkými spojenci. Washington se však za jaderný útok nikdy oficiálně neomluvil.“ Nikoho by asi nenapadlo napsat „Německo a Spojené státy jsou nyní blízkými spojenci. Washington se však za vítěznou válku proti němu nikdy oficiálně neomluvil.“ I v samotné Americe je s rostoucím časovým odstupem o správnosti bombardování Hirošimy a Nagasaki přesvědčeno čím dál tím méně lidí – ani ne tak, že by lidé měnili názor, ale každá následující generace se s jejich použitím méně a méně ztotožňuje. Jistě myslí, že jejich názor vychází z větší zralosti, dospělosti a morálnosti. Bohužel je opak pravdou. Připomeňme některé důvody, proč je správné ne snad „naučit se milovat bombu,“ abychom parafrázovali slavný Kubrickův film, ale proč bylo správné ji použít.
Zaprvé, ke konci druhé světové války pracovaly na vývoji jaderné zbraně Spojené státy, Sovětský svaz i Německo. Ten, kdo by ji vyvinul jako první, by ji jako první použil. Z nekonečně mnoha důvodů je lepší, že to byly USA, než některá ze dvou zbývajících zemí.
Zadruhé, prezident Truman, který na rozdíl od mnoha nejen dnešních, ale i tehdejších salonních válečníků zažil zákopy na vlastní kůži, byl postaven před rozhodnutí, zda zahájit invazi do Japonska (tedy na hlavní japonské ostrovy). Nic nenasvědčovalo tomu, že by se Japonci vzdali snadno. Nacisté v Evropě bojovali až do hořkého konce a nelze předpokládat, že by Japonci bojovali s menším fanatismem – spíš naopak. Truman dostával odhady, že by invaze stála životy půl miliónu lidí. Dnes se názory historiků na tyto odhady různí, ale zpochybňovat je můžeme my, vybaveni výsledky historického bádání, které ovšem Truman neměl, neboť neviděl do budoucnosti. Kromě toho těžké ztráty na životech už způsobovalo a jistě by způsobovalo dál i konvenční bombardování. Podobně jako Drážďany v Evropě, i Tokio bylo téměř srovnáno se zemí. Z hlediska okamžitých ztrát představovala jaderná bomba rozdíl míry, nikoli kvality.
A zatřetí, i kdyby měly oběti Hirošimy a Nagasaki převýšit hypotetický počet obětí pozemní invaze, padli by v ní i Američané. Proč by měl Truman obětovat byť jen jediný americký život nad těch 111 000 padlých, který mohl ušetřit?
Začtvrté pak je pravděpodobné, že pokud by válka trvala déle, zapojil by se do invaze i Sovětský svaz – se všemi důsledky pro Japonsko i pro globální rovnováhu, které si umíme představit.
Strašidelný účinek jaderných pum svržených na Hirošimu a Nagasaki se ovšem pak zasadil o to, že se v euroatlantické civilizaci – včetně Ruska – prosadil názor, že už by vícekrát neměly být použity (názor, který mimochodem není tak pevně zabudován v kulturách dalších zemí, jež dnes po jaderné zbrani sahají – to je jedno z velkých nebezpečí jaderné proliferace). V tom pak spočívala chmurná, obludná, ale přesto v zásadě mírotvorná práce jaderných stratégů a jejich konceptů s názvy typu vzájemně zaručená destrukce. Jak je zmíněný Kubrickův film Dr. Divnoláska vtipný a oslňující trojrolí Petera Sellerse, tak je ve svém pohledu na válečné stratégy jako primitivy, kteří si chtějí zabombardovat, stupidní. Nese velký kus viny za primitivní protijadernou hysterii, jež se tolik hodila sovětským tajným službám. Abychom opět parafrázovali jeho podtitul, ti lidé bombu nemilovali a starosti si rozhodně dělali.
Dalším dědictvím Hirošimy je speciální, neřkuli poněkud pokrytecký a svatouškovský statut, jež poskytla Japonsku. Statut první a jediné oběti „absolutního zla“ a Hirošimy jako „Mekky světového míru“ umožnil Japonsku příležitostně rozmlžit rozdíl mezi obětí a viníkem a relativizovat jeho válečná zvěrstva, s nimiž se japonská kultura nikdy nevypořádala s rigorózností srovnatelnou s Německem. Ze vzpomínání na atomovou tragédii vytrženou z kontextu se stal prakticky sektor kulturního průmyslu, který je stále živý a přítomný ve všech sférách kultury od literatury až po anime. Spisovatel Ian Buruma ve své knize Wages of Guilt mimo jiné upozorňuje, že Japonci sami se občas dovolávají přirovnání k Holocaustu – v Hirošimě funguje Výbor Hirošima-Osvětim a v osmdesátých letech se diskutovalo o stavbě osvětimského památníku u Hirošimy. Zvláštní kontrast toho, že u jednoho národa je dědictví války symbolizováno zlem, které spáchal, a u druhého má být symbolizován obětí, již utrpěl, nikomu nevadí. Jak přitom upozorňuje Buruma, v Hirošimě samotné se v hlavním Mírovém parku nenašlo místo pro pomník dvaceti tisíc Korejců, které bomba zabila, protože byli v Japonsku nuceně nasazení. A to v zemi, kde byl ještě v roce 2007 natočen oslavně sentimentální film o osudech pilotů kamikadze, autorem jehož scénáře byl úřadující guvernér Tokia.
Další nepominutelnou permutací dědictví Hirošimy je to, jak se projevuje v zahraniční politice současné administrativy. Barack Obama, věren odkazu protijaderného hnutí na Columbia University svého mládí, udržuje při životě sen o světě bez jaderných zbraní. Vděčíme mu za pražský summit Obama – Medveděv v roce 2010, kde oba lídři podepsali tzv. Novou dohodu START. Byla to zlatá doba Obamova „resetu“ v americko ruských vztazích. Mezi její další vrcholné body patří třeba setkání v Soulu v roce 2012, kde mikrofony odposlechly Obamu, jak slibuje Medveděvovi, že po volbách bude mít „více flexibility“ na další jednání o strategických zbraních a protiraketové obraně. Rusové si přečetli Obamovu touhu po nových odzbrojovacích iniciativách po svém. Plody dnes sklízíme na Ukrajině i v ruských výhrůžkách jadernými zbraněmi jednotlivým evropským zemím.
