Svědectví z Makedonie: Spí na zemi a čekají na vlak
Češi popsali situaci uprchlíků
NOVÉ
Ještě před dvěma měsíci neměli uprchlíci možnost, jak se legálně dostat přes území Makedonie. Nová legislativa jim však umožňuje získat tranzitní vízum, které jim dá 72 hodin na cestu do Srbska. Vízum jim zároveň umožní využívat makedonskou hromadnou dopravu. Tisíce běženců se tak soustřeďují na železničních stanicích. Vagóny ale zdaleka nedokáží pojmout všechny, uprchlíci tak musí přespávat na zemi a čekat, až na ně přijde řada. Jen za uplynulý měsíc do země dorazilo podle stanice Al-Džazíra 39 000 běženců, především ze Sýrie.
Přestože se o neutěšené situaci na makedonsko-řeckých hranicích začalo mluvit až v posledních dnech, kdy došlo k velkým střetům mezi uprchlíky a policií, lidé zde trpí už několik měsíců. Výjimkou není ani makedonské město Gevgelija, které se nachází v těsné blízkosti řeckých hranic a pro tisíce uprchlíků představuje první záchytný bod v bývalé jugoslávské republice. I když musí uprchlíci absolvovat ještě další stovky a tisíce kilometrů, aby se dostali do vysněného Německa či Švédska, jsou rádi, že se dostali aspoň sem. A mají proč.
„Jezdí odtud tři čtyři vlaky denně. V jednom mezinárodním rychlíku z Řecka je často vyhrazený zvláštní vagón pro uprchlíky, jsou tam i lokální vlaky s vyhrazenými místy a vlaky speciálně vyslané pro uprchlíky. Lidé si musí kupovat lístky, stojí 6,03 eura, čili platí 7 eur. Soupravy jsou přeplněné.“
Aby se dostali do Makedonie, musejí totiž překonat pohraniční území mezi bývalou jugoslávskou republikou a Řeckem. „Řekové pustí velkou část lidí do hraničního prostoru a makedonští celníci nepouštějí všechny hned, ale po skupinách a pomalu. Jdou třeba dvacet kilometrů suchou krajinou a potom se jich tisíce hromadí v tom vyprahlém prostoru, kam k nim nemá nikdo přístup, jen Červený kříž, a jsou tam třeba den dva,“ popsal pro Deník referendum cestu uprchlíků do Makedonie etnolog Michal Pavlásek, který zde nějakou dobu pomáhal.
Rodiny s dětmi přespávají na zemi
I když mají uprchlíci štěstí a makedonští policisté jim dovolí vstoupit do země, zdaleka nemají vyhráno. Musí totiž získat doklady, které jim umožní svobodně se pohybovat směrem na sever. Vzhledem k tomu, že Gevgelija je město, které lze jen stěží nalézt na mapě, však několik místních úředníků zdaleka nestíhá vystavovat takzvaná tranzitní víza běžencům, kterých sem každý den dorazí více než tisíc.
„Lidé na útěku se většinou chovají velmi důstojně a slušně, hlavně Arabové a starší lidé, utíká ale také mladší generace Afghánců, kteří v zásadě vyrostli ve válce, neorientují se a jsou velmi netrpěliví.“
Uprchlíci tak musí nečinně vyčkávat ve městě, přičemž se nejčastěji shlukují poblíž zdejší železniční stanice. Vzhledem k tomu, že nemají doklady, se nemůžou ubytovat v hotelu, i když by si to třeba mohli dovolit. Lidé – v některých případech rodiny s malými dětmi – tak musí přespávat v blízkosti nádraží a trpělivě vyčkávat, až na ně na úřadě vyjde řada. V praxi to znamená přespávat na zemi, jíst to, co zrovna je, a na toaletu chodit do křoví.
Aktivisté Michal a Richard, kteří uprchlíkům v Gevgeliji nějakou dobu pomáhali, v rozhovoru pro Deník referendum uvádějí, že i když je současná situace neutěšená, mohlo by být i hůř. Až donedávna se totiž uprchlíci nemohli v zemi svobodně pohybovat, bývali zatýkáni a nebo se dostávali do hledáčku vyděračských gangů.
Speciální vlaky pro uprchlíky
Podle nové legislativy však mohou zažádat o takzvané tranzitní vízum, které jim umožní se na 72 hodin v zemi svobodně pohybovat. Uprchlíci tak můžou využít vlaky, autobusy nebo makedonskou taxislužbu, která je velice levná. Dříve museli chodit desítky a stovky kilometrů pěšky. Kvůli snazší orientaci často chodili po kolejích, což mělo za následek mnoho tragických nehod – při jedné z nich vlak smetl hned devatenáct lidí.
Ani teď ale uprchlíkům v Gevgeliji není do zpěvu. I když dostanou tranzitní vízum, nemají jistotu, že se jim podaří nastoupit do vlaku. „Jezdí odtud tři čtyři vlaky denně, ráno a večer. V jednom mezinárodním rychlíku z Řecka je často vyhrazený zvláštní vagón pro uprchlíky, jsou tam i lokální vlaky s vyhrazenými místy a vlaky speciálně vyslané pro uprchlíky. Lidé si musí kupovat lístky, stojí 6,03 eura, čili platí 7 eur. Soupravy jsou přeplněné,“ říká k tomu Richard. Kvůli nedostatku místa ve vlacích dochází při nastupování nutně k tlačenicím. Do vlaku se tak často dostanou přednostně mladí silní muži, spíše než rodiny s dětmi nebo staří lidé.
Zajímavé jsou přitom i vztahy mezi samotnými uprchlíky. Aktivisté, kteří v místě pomáhají, upozorňují, že se zdaleka nejedná o jednolitou masu. V Gevgeliji prý převažují Syřané, ale stejně tak zde lze nalézt i Afghánce, Pákistánce, lidi ze subsaharské Afriky a nebo třeba z Bangladéše. „Lidé na útěku se většinou chovají velmi důstojně a slušně, hlavně Arabové a starší lidé, utíká ale také mladší generace Afghánců, kteří v zásadě vyrostli ve válce, neorientují se a jsou velmi netrpěliví,“ upřesňuje Richard. To, že v problémovosti jednoznačně převažují Afghánci a lidé ze subsaharské Afriky nad Syřany, potvrzují i další aktivisté, kteří uprchlíkům pomáhali.
Čtěte také: Černoši končí v podpalubí. Vodu nedostanou, aby nechodili na záchod
Situace v Gevgeliji zůstává nadále kritická, obzvlášť se vyhrotila v posledních dnech. Makedonie totiž ve čtvrtek uzavřela hranice s Řeckem, aby zabránila uprchlíkům ve vstupu do země. Následné protesty uprchlíků Makedonce přiměly hranice dočasně pootevřít, v neděli je ale znovu uzavřeli a běžence pouští jen po malých dávkách.
V době, kdy byly hranice pootevřené, se do země dostalo několik tisíc uprchlíků. V neděli se 5000 z nich podařilo dojet až do Srbska. Na hranicích s Makedonií se však mezitím nahromadili další. Situace v zemi však nadále zůstává kritická. Jen za poslední měsíc makedonské úřady podle stanice Al-Džazíra zaregistrovaly 39 000 běženců. To je zhruba dvojnásobek oproti předešlému měsíci.
Michal a Richard upozorňují na to, že i když je situace v místě kritická, zůstává stranou humanitárních organizací. „Styděli jsme se ale nejvíc, když se nás uprchlíci ptali, z jaké že jsme organizace, a my jsme nemohli říct, že jsme třeba z UNHCR, ale že jsme tam jen za sebe. Krize je taková, že nechápu, proč tam dávno není nějaké humanitární zařízení, informační centrum, překladatelé, odborníci, co by samotným uprchlíkům pomáhali zvládat ten stres,“ uzavřeli pro Deník referendum.
