Feministky piští, že nejsou děti. Nejsou i díky vám, není zač

KOMENTÁŘ

Feministky piští, že nejsou děti. Nejsou i díky vám, není zač
Feministky se diví, kde jsou matky, když programově malují péči o dítě jako léta hrůzy a teroru, závislosti na muži a propadu do chudoby, píše Tereza Šimůnková. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Tereza Šimůnková
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Kritička literatury a kapitalismu Eva Klíčová napsala článek, v němž spojuje tragický propad porodnosti se státní prorodinnou politikou. Tu tedy vnímá naopak antirodinně, především proto, že matkám neumožňuje žít svůj život „jako předtím“. Vznikl další némlich stejný výčet toho, o co všechno ženy mateřstvím přicházejí nebo „přicházejí“ – o zisku kupodivu feministky slyšet nelze. A právě tyhle totálně negativní výstupy do veřejného prostoru (také) formují ochotu ty děti mít.

Je to báječné. Feministky se diví, kde jsou matky, když programově malují péči o dítě jako léta hrůzy a teroru, závislosti na muži a propadu do chudoby. Přitom by mohly v první řadě uznat fakt, že k mateřství prostě nějaké – navíc časově omezené ustoupení – z dosažených pozic patří. Říkalo se tomu sebeobětování a nejen chápaly, ale uctívaly ho všechny kultury. Jen ta naše postkřesťanská ne. Bezdětnost je logickou závěrečnou fází feminismu, který ženám programově lže v tom, že se mají soustředit na sebe a na svůj komfort, a mateřství nevnímá jako hodnotu samu o sobě. Jako něco, co se nemusí vysvětlovat.

Ne že by v článku Klíčové bylo všechno špatně.

 

Třeba v úvodu textu na Alarmu autorka mile překvapila správnou informací, že děti rodí jen ženy. V kontextu jejích předchozích vyjádření si dovedu velmi dobře představit, že ji od dovětku *a trans muži zdrželo jen tragické opomenutí. Chybějící novorozence pak vnímá jako projev útlaku žen v patriarchální společnosti, na který věří. Jak na patriarchát, tak na útlak. Harrisová prohrála i proto, že výrazně roste počet Američanek, které už mají plné zuby toho, cítit se defaultně jako utlačované chudinky, což jim zase jejich feministky servírují v rámci různých genderových programů prakticky od plenek. Emancipace je mimochodem tak úspěšný projekt, že západní ženy jsou dle různých výzkumů smutnější, depresivnější a osamělejší než kdy předtím.

Eva Klíčová svou litanii nepřekvapivě táhne přes ekonomické výzvy, které s dítětem přicházejí, leccos z toho sedí, třeba těžkosti v případě neplacení výživného. Už nepíše, že ženy často katastrofálně podhodnocují výběr partnera, neboť právě feminismus je naučil užívat si sexu jako muži, což v historii fungovalo přesně nikdy. Poskytovat nekvalitním pánům sex bez závazků se jako životní strategie ženám brutálně neosvědčilo. Fáze dvoření a proklepávání partnera z hlediska perspektivy do budoucna byla v podstatě zrušena, nežijeme přece ve středověku a holky to chtěj taky. Háček je v tom, že když ženy přestanou trvat na tom nejlepším, dostávají to nejhorší. Ženy přitom chtějí, aby je muž převyšoval; odtud imperativ „najít si pořádnýho chlapa“, kterému se autorka vysmívá, protože ho nepochopila (chápe ho jen jako synonymum pro naditou peněženku). Vnímat mezilidské vztahy jen jako ekonomický, třídní, genderový a kdovíjaký souboj je pro levici sice určující, ale asi ne přesné – a zdravé to taky být nemůže. Vím, je to radikální myšlenka, ale naše dějiny a současnost mohla také třeba utvářet spolupráce.

Kritice Klíčové neunikla ani „nízká a příliš dlouhá mateřská“. V zemích s tedy asi přiměřenou mateřskou jsou děti odkládány do institucí ještě mokré od plodové vody. Vyšší mateřskou ovšem nemají. Emocionální následky toho, když malé dítě místo mámy vychovává instituce, se dlouho neřešily, nakonec by se v mámách přece jen mohl probudit mateřský instinkt, který politické klima a povel k ekonomické výkonnosti na úkor rodiny totálně umrtvil. Teď to ale leze ven a není to hezký pohled (deprese, poruchy identity atd.). Je poměrně deprimující sledovat, jak se ambiciózní Češky noří do stejných vod, z jakých se Američanky hrabou ven.

Nepopulární je také hovořit o psychických následcích dobrovolné bezdětnosti. Co se ve třiceti může jevit jako bezvadný nápad, může o patnáct let vypadat dost jinak.

Vysvětlení chybějících dětí ale může být úplně někde jinde. Matematik Tomáš Fürst a jeho kolegové z laboratoře SMIS opakovaně doložili, že ženám v plodném věku očkovaným proti covidu se rodí výrazně méně dětí než ženám, které se očkovat nenechaly. Do dat ale Klíčová nešla. Kvílet kvůli patriarchátu je jednodušší a politicky bez rizika.

×

Podobné články