Eutanazie a přerušené těhotenství. „Potrat z pohodlnosti a sobectví je vraždou,“ píše Piťha

Vyhroceným, často diskutovaným problémem, který se týká nás všech, ale lékařů zvláštním způsobem, je otázka eutanazie a přerušeného těhotenství. Jde o otázky zásadní, protože otázka života a smrti zásadní je. Proto musí být debata o nich vedena věcně, což předpokládá ujasnění pojmů a slov.

Euthanasie je řecké slovo tvořené ze substantiva thanatos, smrt, předponou eu (nebudeme si to plést se zkratkou Evropské unie) s významem dobrý, přívětivý, jemný, zjemnělý. Známe slovo eufemismus pro jemnější, ne tak drsné vyjádření nějaké zlé skutečnosti, např. říkáme zesnul místo zemřel, byl společensky unaven místo ožral se apod. Eutanazie znamená jemnější, přívětivější smrt. Ve slově samém se vůbec nemluví o ukončení života. V době Hippokratově a ještě dlouho, a dokonce i dnes bylo a je pečlivé doošetřování pacienta až do chvíle, kdy nastane přirozená smrt, vlastně eutanazií, protože péče zmírňovala proces umírání fyzicky i psychicky. Tento laskavý, lidský přístup k umírajícím také vyžadovala Hippokratova přísaha.

Dnes je tento pojem chápán jako navození smrti, které je zdůvodněno jako ochrana před utrpením. Rána z milosti je v tomto pojetí klasickou eutanazií. Nebezpečné na tomto pojetí eutanazie je, že se nerozhoduje o tvaru smrti, ale o životě a jeho smyslu. Eutanazie v tomto pojetí není nic nového. Vždy existovali sebevrazi, kteří nezvladatelné prvky svého života řešili jeho náhlým ukončením. Rozhodli o svém životě a čin vykonali sami. Jestliže si dnes někdo z důvodů nesnesitelnosti vlastního života vyžádá eutanazii, jde stále o sebevraždu, ale objednanou. Přisluhující zdravotník, málo platné, vystupuje jako najatý vrah, kterého si sebevrah najal sám na sebe. Tento typ nájemné vraždy má nyní být legalizován.

Legalizace navození smrti je nebezpečná ve dvojím smyslu. Předně se někomu dostává beztrestnosti ukončit život druhého člověka, byť v jakkoli vymezeném rozsahu. Ten se totiž může nejrůzněji rozšiřovat. Hlavně však proto, že se může objevit snaha určovat ukončení života druhých lidí bez přihlédnutí k jejich názoru. I to existovalo vždy. Novorozenci – mrzáčci byli svrhováni z Tarpejské skály, z níž byli také svrhováni lidé odsouzení k trestu smrti. V nacistickém Německu byla eutanazie použita nejprve na ne dost zdatné jedince mezi dětmi. Důvodem bylo, že by nemohli plně rozvinout svůj život, a proto by nebyli platnými členy společnosti. Holocaust byl šíleným rozvinutím myšlenky, že rasově méněcenní nemohou být platnými členy lidstva. Nebezpečí toho, že bude uzákoněno právo rozhodovat, kdo má žít a kdo má zemřít, tkví v principu. Kdo zaručí, že takové právo, které bude uzákoněno pro rozumné případy, nebude obráceno i na jiné „rozumné“ případy? Např. se většině zákonodárců nebo třeba jen jedinému, který bude diktátorem, zazdá „rozumným“, aby vzhledem k věkovému složení společnosti (přebytek starých lidí a nedostatek mladých) nebyl věk delší než 70 let, protože dál už to není „plný“ ani „příjemný“ život.

Žádný člověk nikdy život nestvořil, a proto je člověk v právu na život, který má a žije, nedotknutelný. Zajisté že život může být stísněný, bolestný a těžký. Stále je to nedotknutelný život. Poživačná konzumní společnost přinesla myšlenku, či spíše hloupý pocit, že život je snůškou příjemností. Nemá pak jiný smysl než ukájet chuť po příjemnostech. Život, který nepřináší dost příjemností, a dokonce nese nepříjemnosti, pak nemá smysl. A proto – pryč s nesmyslem! To je zločinný postoj k člověku – nositeli života. Uzákoníme eutanazii jako degradaci člověka na uspokojeného spotřebitele, kterého potřebujeme pro rostoucí výrobu stále méně kvalitního zboží, když trestáme urážku na cti a každé přestoupení lidských práv? Uzákoníme eutanazii a zdegradujeme tím život člověka na nesmyslné ukájení a péči o živé maso těla?

Římské sebevraždy stoiků nejsou ničím jiným než výrazem jakési cynické nadřazenosti, která má zakrýt bezmoc zoufalství a přiznává smrti suverénní vládu nad životem. Vím, že to, co teď vyslovím, je absurdní šílenost, ale v absurdním rámci dnešních debat může ukázat, jak se to má s tím rámcem. Budete považovat za normální matku, která „ochrání“ své šestileté dítě před bolestivou návštěvou u zubaře nebo možnými traumaty ve škole tím, že mu v noci břitvou podřízne krk, nebo řeknete, že je šílená?

Princip je, doufám, jasný. Vraťme se tedy k tomu, o čem chceme konkrétně uvažovat. Od dob Hippokratových postoupila lékařská věda nesmírně a přinesla nový typ problému. Lékařské vynálezy umožňují pomocí přístrojů udržovat chod lidského organismu, který by se jinak zhroutil. Navíc se dospělo k významně přesnějšímu určení definitivního okamžiku biologické smrti. Dříve to byla jen zástava dechu a krevního oběhu (tlukot srdce). Dodnes říkáme „vydechl naposled“ a „jeho srdce dotlouklo“. Dospěli jsme do fáze téměř zázraků medicíny. Pacient převedený na systém přístrojů žije a po řadě týdnů i měsíců se jeho organismus vrátí do stavu, kdy přístroje jeden po druhém mohou být odpojeny a pacient se dík soustavné rehabilitaci nakonec vrátí mezi své. Stejně tak se ovšem může stát, že soubor přístrojů pracuje bezchybně léta. Přirozená smrt, tj. smrt, která by bez přístrojů přirozeně nastala, nastat nemůže. Lékaři jsou postaveni do zcela nové situace, neboť rozhodují o tom, kdy už je možné a správné jediným otočením nějakého vypínače děj životů ukončit. Dochází k dohadování s příbuznými, protože pacient sám se může vyslovit jen někdy. Pokud může, celá situace se radikálně změní. Tyto případy jsou dnes úžasně a vášnivě diskutovány a jsou častým argumentem v debatách o eutanazii.

Musíme si uvědomit, že z hlediska lékařů i pacientů nejde o něco úplně nového. Už dávno se lékařská věda vzdálila od úrovně dob Hippokratových, kdy se lékař nemohl postavit mezi pacienta a smrt a nedovolit jí vejít. Tehdy bylo dost jasno, protože lékař toho moc dělat nemohl. Jenže případy, kdy odvážná a riskantní léčba mohla za cenu velkých bolestí a obtíží prodloužit pacientovi život o nějakou dobu, byly známy a nebyly nijak řídké už od konce 18. století. Mění se jen to, že věci dříve riskantní stávají se běžnými a přicházejí nové druhy takto vyhrocených situací. Nevidím radikální rozdíl v rozhodování a následné reflexi rozhodnutí mezi operatérem v 19. století, kterému pacient zemřel při operaci nebo dva dny po ní, a mezi lékařem, který se rozhodl odpojit přístroje. Určitý rozdíl tu ovšem je. Chirurg si může být jist, že pacient bez operace určitě rychle zemře. Neriskuje vlastně nic, ale sahá po malé naději. Internista si nemůže být stoprocentně jist, že pacientovi nebere jakousi zázraku podobnou šanci se do života vrátit. Riskuje tedy, a to spíše jen teoreticky nepatrnou šanci. Jeho rozhodování přitom bývá ovlivněno jiným problémem, totiž otázkou, zda pokračování snahy o „záchranu“ nepoškozuje potřebnou péči o jiné pacienty, jejichž zdraví i život jsou rovněž ohroženy. Nevím, zda už někoho napadla podobnost tohoto momentu rozhodování se situací, kdy se řeší pořadí operací tří obětí jedné autonehody. Já tu podobnost vidím. Vždy se mohl mýlit, vždy to mohlo dopadnout dobře, či špatně. Při podobných rozhodováních není možné lékaře soudit. Můžeme mít pouze radost, nebo žal, ale v obou případech máme být lékaři vděční za vše, co udělal. Všimněme si i toho, jak jsme nakloněni při špatném rozuzlení říct: „Já bych tak nedělal“, ale při dobrém konci si nepřiznáme: „Já bych neměl odvahu to udělat.“ Přemýšlím-li, proč je to tak, uvědomuji si opět, co jsme už řekli: Lékař léčí – Bůh uzdravuje. To, že medicína dělá zázraky, je zavádějící výrok. Zázraky totiž dělá Bůh. Člověk dělá jen pokusy, protože Bohem není. Je přece jasné, že pokus se zdaří, nebo nezdaří. Říct, že lékař udělal nezdařený zázrak, že se mu tentokrát zázrak nepovedl, je nesmysl. Celá tato oblast případů, kdy se vyhrocují obtíže rozhodování, vůbec nepatří do problematiky eutanazie. Týkají se uvážlivosti a moudrosti lékaře a důvěry a rozhodnutí pacienta.

Neřeknu nyní „Obrátím list“, ale „začněme druhou stránku příběhu eutanazie“. Ta se jmenuje přerušení těhotenství. Je to ustálený eufemismus, bohužel dost pokrytecký. Jde totiž o vyvolaný či provedený potrat, tj. ukončení těhotenství. Neznám případ, že by nějaká žena vyčerpaná těhotenstvím ho načas přerušila a po odpočinku se k němu vrátila a pokračovala.

Umělý potrat také není nic nového v dějinách lidstva. V naší, tj. evropské a křesťanské, kultuře byl však po celá staletí považován za vážný trestný čin. Nyní je v mnoha zemích legalizován. Nebudu zde rozbírat celý spletitý problém, ale upozorním na jeho podstatný kořen. Tím je snaha oddělit sex od plození, tj. zabránit početí při ukájení pohlavního pudu. Tomu se zde věnovat nechci a nebudu probírat, co všechno si lidé vymysleli. Snad jenom jeden ze způsobů, hojně užívaný v době morálního rozkladu Říma před pádem impéria, a to způsob stoprocentně účinný, lze připomenout. Je jím homosexuální zneužívání mladistvých a homosexualita heterosexuálů. Od doby, kdy pokrok ve vědě přinesl antikoncepci, dostalo se oddělení sexu od plodivé síly do zcela nového stadia. Sex se stal pudovou potřebou, která je příjemným povyražením. Nepřipouštíme si příliš, že tím ztratil smysl, protože převažuje nadšení nad tím, že nepřináší ony důsledky, které vedou k zodpovědnosti. Nechme stranou, co všechno to působí v mezilidských vztazích. Zde jsme zaměřeni k tomu, že se lidem dostaly prostředky k rozhodnutí o početí, tj. o tom, zda se narodí člověk. Když k početí dojde, lze zabránit narození a k tomu potřebujeme legalizaci potratu podle přání rodičů, resp. především matky. Rozvíjející se nový život je z rozhodnutí matky ukončen prostě proto, že se jí to nějak nehodí. Důvody uvádět nemusí, a může jít o důvody dost závažné, ale také nicotné. Podstatné je, že legalizace potratu stejně jako u eutanazie dává člověku právo rozhodovat o životě a smrti. V tomto případě druhých lidí.

Protože pokrok v lékařské vědě umožňuje dnes sledovat zdravý vývoj plodu krok za krokem, můžeme se dozvědět o všech možných poškozeních plodu, resp. dítěte. Co se dřív projevilo až po porodu, víme už před ním. Vše, co jsme řekli o eutanazii, platí i zde, s jediným rozdílem, že nejde o život již zrozený, ale „jen“ (!) započatý. Potrat z pohodlnosti a sobectví je vraždou, kterou legalizovat nelze. Potrat z důvodů lékařských musíme jako i dříve ponechat především na zodpovědnosti a svědomí lékařů. Ohrožuje průběh těhotenství dítě či matku? Jak postupovat, koho z nich chránit, koho riskovat nebo obětovat? Jsou to otázky analogické, jako u riskantních léčebných postupů, kdy jde o snahu zachránit život jedinců již narozených. Věc, kterou by si měli vyříkat lékaři, je, zda by z důvodu stavovské cti a složení lékařské přísahy neměl příslušný profesní orgán dbát na to, aby lékař nepodlehl chybným názorům konzumismu. Lékařů, kteří nejenom nebrání život, ale ochotně provedou lékařsky vzato zbytečný potrat a velmi beztaktně ho nabízejí, a dokonce k němu nutí, máme mezi sebou, bohužel, dost. Zaznamenal jsem např. tento dialog:

„Paní, to vaše dítě se narodí těžce poškozené. Neskončíme to?“

„Ne, já to dítě chci, mám ho ráda.“

„Co na to váš muž? Radím vám, skončete to!“

„Chápete, že dítě může žít jen pár dní, pár hodin?“

„Vzdal byste se vy pár dnů života?“

Z mé úcty k lékařům by plynulo striktně, že lékař, který nabídne těhotné ženě potrat, protože „vždyť už máte dvě nebo tři děti“, by měl být ostře postižen a v opakovaném případě z řad lékařů vyloučen.

Text vyšel v aktuálním tištěném vydání Týdeníku Echo (9/2025).