Vše, co se děje našim dětem, musí být naše vina

Na návštěvu přijel táta. Poté, co se od mámy dověděl, že je dcera závislá na heroinu („To je výsledek tvé výchovy!“ zavěsil jí telefon), mu trvalo asi měsíc zpracovat v sobě tu informaci. Dokážu si to představit. Nakonec správně, avšak z nesprávné logiky, dospěl k tomu, že je to jeho vina. Když se nemohl zlobit na ostatní, obracel se sám proti sobě.

Petr se těšil na opravdového medvěda, ale jak byl zklamán, když dostal medvěda sice velikého, za sto šedesát korun, ale vycpaného pilinami. Chtělo se mu brečet, ale vzpomněl si, že není žádné děvčát­ko, a tak raději huboval, a protože byl hodný, huboval nikoli dědovi, nýbrž sobě, jak to má být: „Já jsem hlupák metrový a můj děda, ten to ví!“ Děda však pořád opakoval, jak je medvěd krásný, a tak mu ho Petr prodal za šestnáct korun a děda se radoval jak malé dítě. (Ludvík Vaculík: Petr má medvěda nebo co)

Všechno, co se děje našim dětem; čím se stávají, je a musí být naše vina. Kdo je má na svědomí? Kdo jim vytváří prostředí pro formování duše? Kdo jim dokáže ublížit nej­víc? Čím dřív to přijmeme, tím budou děti zdravější. Od­vaha k tomu vlastnímu rozsudku by měla být součástí evoluce, schopnost odpouštět si ty omyly a selhání rovněž. Neustále všichni děláme, co můžeme a co je z hlediska uni­verzálního řádu světa příhodné.

Sedli jsme si na lavičku v ústavním parku a táta řekl: „Rozhodl jsem se, co uděláme. Ty mi dáš čísla na všechny svoje dealery a já půjdu a zastřelím je.“

Překonala jsem nutkání se rozesmát. Kdo tady seděl? Otec a dcera? Nebo zmatený kluk a… kdo vlastně? Nevím, o čem jsme potom konverzovali, ale už to bylo na jiné téma.

Když jsme s tátou seděli na té ústavní lavičce, předsta­vovala jsem si, jak asi ubíhala cesta sem. Čtyři hodiny au­tem po dálnici byly pro něho za trest. O čem přemýšlel? Jak na něho nalehl areál léčebny? Jak uběhne cesta zpět? Den martyria kvůli čemu vlastně? Půl hodiny nikam nevedoucí konverzace. Ledaže cesta je cíl.

Jezdil-li sám, ale často, i když s ním v autě někdo byl, zpí­val. Při zpěvu v jeho hlase zněla hluboká moudrost. Když zpíval, měnil se z otce v praotce. Nejen mého, nás všech. Li­dová píseň je přímé telefonické spojení s generacemi před námi. Není efektivnější způsob, jak předat zkušenost napříč prostorem a časem, než skrze emoce. Měl silný tenor s per­fektním vibratem. A měl víru, že malé děti můžeme „ladit“ tím způsobem, že si kojence položíme na hruď, tvoříme tóny a melodie. Odjakživa jsme zpívali. Bylo to naše privátní telefonické spojení.

Knihu Otec Bůh a matka Láska si můžete koupit zde.