Návrh vlastně dával Ukrajincům na vědomí, že jejich pozice je taková, že mají na výběr stát se buď kolonií ruskou, nebo americkou.
Foto: Shutterstock
1
Šestnáctiletý mladistvý, který je obviněný z dvojnásobné vraždy v Hradci Králové, se ke svému činu doznal a to za přítomnosti obhájce. České televizi to řekl ...
Počátek americko-ruského vyjednávání o Ukrajině dává za pravdu pesimistům. Jistěže o všem rozhoduje konec, ale pokud jde o šíři toho, co lze taky prezentovat jako vyjednávací pozici či parametr, vypadá to, že nejsou vyloučeny ani možnosti depresivní a nechutné.
Zatímco se v Rijádu na jednání prý i vtipkovalo, na veřejnost pronikly detaily amerického návrhu smlouvy o využívání ukrajinského nerostného bohatství, již Ukrajincům předložil americký ministr financí Bessent. Svého času se u nás diskutovalo, co to je vlastně ta velezrada, kuse definovaný trestný čin, ze kterého může podle naší ústavy být obžalován prezident. Odborníci skončili u toho, že by to musel být velmi extrémní čin, jaký si je těžké představit. Kdyby Zelenský tu dohodu podepsal, tak by se určitě takové velezrady dopustil. Návrh vlastně dával Ukrajincům na vědomí, že jejich pozice je taková, že mají na výběr stát se buď kolonií ruskou, nebo americkou. A americkou investici by navíc zřejmě měli hlídat evropští nebo nějací jiní vojáci, ne američtí.
Je to nehorázné, ale zároveň to zapadá to Trumpova transakčního uvažování, že cizinci okrádají Ameriku a měli by platit za ochranu – či v případě Ukrajiny vracet poskytnutou pomoc.
Trumpovo tvrzení, že Ukrajinci válku začali, je nechutnost, ať už ji vidíme v historickém kontextu, anebo jako typickou ukázku zvrácených postmoderních faktuprostých narativů, podle nichž si vlastně Židé můžou za antisemitismus sami, případně svoboda projevu způsobila holokaust.
Ruský tým má víc diplomatických zkušeností a větší znalosti teritoria než americký. Rusové na jednáních umějí anglicky, Američané rusky ne. Kdo chce vidět náznaky toho, že Rusové si budou umět s Američany hrát, už je vidí. Rusové propustili Marca Fogela, Američana vězněného od roku 2021 v Rusku. Toto propuštění, jež Trump bohatě zužitkoval v médiích, vyjednal s Rusy Steve Witkoff. Rusům jistě není proti mysli, že u Trumpa stoupnou akcie Witkoffa, a ne třeba Keitha Kellogga, který je z amerických vyjednávačů nejvíce profesionálně připravený a momentálně to vypadá, že ač formálně zvláštní vyslanec pro Ukrajinu a Rusko, je od vyjednávání spíš izolovaný.
Další příklad: Kirill Dmitrijev, šéf ruského státního investičního fondu se vzděláním ze Stanfordu a Harvardu, předal při jednáních Američanům tabulku vyčíslující, o kolik přišly americké firmy kvůli sankcím na Rusko (prý o 300 miliard dolarů). Dojemná starostlivost! Rusko sice tvrdí, že mu sankce nevadí, že je díky ním nezávislejší a silnější, ale pokud by je Američané ve vlastním zájmu zrušili, Rusko je zřejmě ochotné poskytnout americkým firmám velké příležitosti. Je to nesmírně naivní, ale zároveň to perfektně vychází vstříc tomu, jak Trump na veřejnosti uvažuje.
Trump se taky přihlásil k požadavku, který Rusové nasazují už nějaký čas, že musejí na Ukrajině proběhnout prezidentské volby. To je, jako kdyby Roosevelt v roce 1941 žádal po Churchillovi, aby v Británii vyhlásil volby. Navíc je pikantní nastolovat urgentně takový požadavek na jednání, jež probíhá zrovna v Saúdské Arábii.
Tohle všechno je jistě nutné nepřeceňovat. Američtí vyjednávači, kteří neměli patřičnou profesionální kvalifikaci, dosáhli lecčeho přelomového třeba při vyjednávání abrahámovských dohod na Blízkém východě během Trumpova prvního období. A Trump na veřejnosti říká všechno možné a nikdo neví, co z toho je taktika a show. Zároveň je ovšem třeba si přiznat, že tato útěcha je momentálně chatrnější.
Zvláštní zmínku si zaslouží, že Rusko se sice mezi Američany netěší žádné zvláštní lásce, podle průzkumu Gallupu ho vidí pozitivně jen osm procent Američanů (ještě v roce 2020 to bylo 28 procent) a jen čtyři procenta ho považují za partnera, zatímco 61 procento za nepřítele. Jenže to je průměr a lze zaznamenat i jiné názory, hlavně na protrumpovské pravici. Lze za nimi rozeznávat, zkusmo a spekulativně, různé důvody. Jeden z nich je, že část aktivistické veřejnosti nenávidí status quo natolik, že prostě v každé věci mechanicky zaujímá opačný postoj vůči němu. Jestliže podpora Ukrajiny a kritika Putinova Ruska se staly součástí politiky amerických demokratů, tak oni zkrátka budou hledat důvody pro opačný názor. Čemuž Ukrajinci a evropští zastánci Ukrajiny ještě pomohli tím, že se krátkozrace orientovali jen na demokraty a proti Trumpovi se vymezovali. Kdyby to mělo jen prostou realistickou podobu, že by američtí konzervativci říkali, sorry, Ukrajina je daleko, její obrana není americký národní zájem. Kdyby zůstali jen u spekulativního, ale v politice přijatelného Trumpova tvrzení, že kdyby byl u moci on, Putin by si zaútočit netroufl. Ale oni si potřebují zdůvodnit, že Ukrajinci jsou ti špatní a že za válku vlastně nějakým způsobem můžou Spojené státy. Pro některé se podpora Ukrajiny stala jen dalším případem bláhového globalistického projektu po debaklech v Iráku a Afghánistánu. To, že se Ukrajinci po ruském útoku okamžitě nesložili tak jako několik amerických klientů v řadě, jim vlastně nemůžou odpustit.
Lze pozorovat taky až okázalé, performativní vyhýbání se znalostem o konfliktu. Donald Trump Jr. se předloni veřejně podivil, proč neexistují z ukrajinské války žádná videa. Současná ministr zdravotnictví Robert F. Kennedy zase napsal, že není divu, že Rusové na Ukrajinu preventivně zaútočili, když celá rusko-ukrajinská hranice byla osázená „raketami Aegis“. Žádné takové rakety ve skutečnosti neexistují, Aegis je námořní protiraketový systém instalovaný na lodích. Kdyby Ukrajině měla ze Západu cokoli jen vzdáleně srovnatelného s raketami, a ne jen hrstku ručních protitankových zbraní, vypadala by válka od začátku jinak.
Pak je tu temnější proud těch, u nichž se nelze zbavit dojmu, že jim Putin tajně imponuje. Srovnávají ruskou brutalitu s tím, jak je v Americe každý voják, který se v nesmyslných „forever wars“ dopustí nějakého násilí vůči civilistům, vláčen soudy a vyšetřován kongresovými výbory, zatímco Rusko v podstatě staví svou brutalitu na odiv. Imponuje jim, že Putin je suverénní vládce, který pevně vládne byrokracii, a ne naopak. Že asertivně prosazuje to, co považuje za ruské národní zájmy. Chápou, že chce zónu vlivu, vždyť Trump teď vyrukoval s tím, že chce pro USA na americkém kontinentu to samé. Sem zapadá i linie Tuckera Carlsona, který podnikl cestu do Kremlu hodnou západních „fellow travelers“ vydávajících se do Stalinova SSSR ve 30. letech a na to navázal snahou o diskreditaci Winstona Churchilla.
Toto je prostředí, v němž se Trumpova politika odehrává, a ne nějaká abstrakce statisticky zprůměrované, Rusům nenakloněné Ameriky.
Evropa tomu všemu bohužel může jen přihlížet, morálně odsuzovat a vydávat deklarace, že je čas se probudit. Čas probudit se byl nejpozději v roce 2014. Kdyby se dnes rozhodla dohnat všechno, co v obranyschopnosti zanedbala, bude to trvat léta. V této chvíli, ať už peněžní hodnotu podpory Ukrajiny počítáme jakkoli, jsou prostě americké „high-end“ zbraně pro Ukrajinu nezastupitelné. A to se bavíme čistě o technické stránce, aniž bychom se zatěžovali tím, nakolik různé země podporu Ukrajiny fakticky zastávají a kolik jejich lídrů to politicky přežije. Ideálem, který za souhlasného pokyvování kolem dokola zopakoval v NATO americký ministr obrany Hegseth, je „peace through strength“, mír jištěný silou. Místo toho máme appeasement jištěný slabostí.
00:02
