Osvobodit pravdy od bludů, díky nimž zvítězily

„Naučme se nechat umírat své ideje místo nás samých.“ Takové je poselství jedné z velkých filozofických škol 20. století – kritického racionalismu Karla Poppera. Podobně jako smrt příslovečných kanárků v dolech varuje horníky před přítomností jedovatých plynů, varují vyvrácené ideje lidstvo, že řídit se jimi dál by bylo sebevražedné. Ideje nesmíme vyznávat, ale používat, mají svou evoluční funkci – vyvracet naše klamná očekávání. Některé vyvrácené ideje je ale nesnadné opustit, smíchaly se příliš s naší identitou, s tím, čím toužíme být; miliony lidí umíraly v marných válkách, protože nedokázali včas opustit vyvrácené ideje.

Nietzsche věřil, že ideje nevítězí díky svému zdůvodnění, ale díky bludům, které za ně bojují: „Důvody masám vnukají nedůvěru. Jestliže kdy zvítězila pravda, ptejte se… jaký mocný blud za ni bojoval.“

Dějiny komunistických stran dokazují nejpřesvědčivěji, že Nietzsche měl pravdu: fascinováno bludem o „nové éře lidstva“ mnoho pokrokových intelektuálů například politickou linii komunistických stran dogmaticky podporovalo přes všechna svědectví o katastrofálních neúspěších při „budování spravedlivější společnosti“ ve státech pod jejich vládou.

Na šťastné budoucnosti, kterou komunistické strany slibovaly masám, zanechala krvavou skvrnu třídní nenávist. A tragickou iluzí se ukázala víra „reformních“ komunistů, že bude možné ji vyčistit „bez porušení podstaty látky“; a tou byla zákonem nadiktovaná a policejně přísně střežená vedoucí role strany ve společnosti, stalinismus nebo normalizace po roce 1968 nebyly „úchylky“, ale nutné jevy (jakkoli extrémní) té podstaty.

Rej zmizelých zprostředkovatelů

Podle vlivného textu Frederica Jamesona The Vanishing Mediator: Narrative Structure in Max Weber (1973) nazvěme blud, který bojuje za „vítězné“ pravdy, mizející zprostředkovatel. Autor ten pojem aplikuje na teorii o vzniku kapitalismu z protestantské etiky, kterou vypracoval Max Weber ve svém klasickém díle Protestantská etika a duch kapitalismu (1905). Protestanti vepsali do pojmu práce eschatologický apel: etika práce (podle Nialla Fergusona jeden z pilířů světové dominance západní civilizace) je sekularizací náboženského pojmu vocatio, který Martin Luther přeložil slovem Beruf. Ve Wikipedii najdeme toto shrnutí Weberovy proslulé argumentace: „Jelikož kalvinisté věří, že jejich osud je předurčen, je úspěch v povolání cestou, jak zjistit, zda jsou právě oni vyvolení. Jedinec tedy musí zasvětit veškeré své úsilí práci, která je protestanty považována za cíl, nikoli za prostředek, a vydělané finance šetřit či znovu investovat do podnikání, ne je vydávat za světské radovánky.“

V pohledu protestantských věřících měla být produkce a kumulace pozemských statků jen „lehkým pláštěm, který můžeme odhodit v jakémkoli momentu“, abychom se obrátili k příkazům evangelia. Lehký plášť se ale stal „železnou klecí“, napsal Max Weber, a tato jeho metafora se stala klíčovým pojmem v interpretacích průmyslové modernosti: blud o úspěchu v podnikání jako důkazu vyvolenosti člověka přeměnil práci, výrobu a spotřebu v železnou klec lidstva.

A toto je proslulý incipit jednoho z nejvlivnějších textů Carla Schmitta Politická teologie: „Všechny klíčové pojmy moderní teorie státu jsou sekularizované teologické pojmy… všechny přešly do teorie státu z teologie, například všemocnost boží se stává všemocností zákonodárce… výjimečný stav má pro právo význam analogický k pojmu zázrak v teologii. Jen když si jsme vědomi této analogičnosti, můžeme porozumět vývoji teorie státu v posledních stoletích.“

Po tomto „mizejícím zprostředkovateli“, po teologii, zbyla v moderní politické teorii nebezpečná tendence vyhlásit určité cíle politické moci za eschaton, za poslední podobu dějin, k jejímuž dosažení je nutné vyhlásit výjimečný stav, v němž je pak vše dovoleno. Osvobodit naše politické myšlení od břemene posledních cílů (eschatologie) a výjimečných stavů (vše je dovoleno) je úkolem demokratického reformismu: sedlina teologie, zbylá na dně politických pojmů, je ale dělá zatvrzelými, připomeňme třeba apokalypticky polarizující debatu o právu občanů zvolit si dobrovolnou smrt místo další léčby.

Jiným známým příkladem odhalení mizejícího zprostředkovatele ve vítězné pravdě je pojetí modernosti, které rozvinul německý filozof Karl Löwith: ukázal, že idea pokroku se rodí z přesměrování víry ve spásu na světě onom do světa tohoto. Kontaminována křesťanskou „vírou ve spásu“ idea pokroku dějiny lidstva na této malé planetě přetížila příslibem „velkého happy endu“, ke kterému lidé mohou dospět. Modernost se tak jeví jako věk nadšené důvěry v možnost uskutečnit lidskou prací ráj na zemi, který střídá věk křesťanské skepse k údělu člověka na tomto světě. Kult ekonomického růstu je nejničivější podobou ideje pokroku nakažené eschatologií.

I slovo-heslo antropocén se ještě přiživuje na této nadšené víře v možnosti člověka na planetě Zemi. „Termín antropocén … (který) prohlásil lidstvo hybatelem planety … je projevem … chiliasmu, jen o tisíciletí později,“ napsal historik Petr Meduna.

Radikálně levicový francouzský filozof Alain Badiou vidí zmizelého zprostředkovatele západního universalismu v apoštolském díle svatého Pavla. Pravdu, kterou hlásá, nelze integrovat do společnosti bez radikální změny jejích starých hierarchií, je to zlomová kulturně-politická událost. „Pavlovo neslýchané gesto spočívá v tom, že vymaňuje pravdu z područí komunity, ať už se jedná o lid, obec, impérium, teritorium, či společenskou třídu“, a zakládá tak univerzální společenství, do něhož „bez jakýchkoli privilegií mohou být zahrnuti otroci, ženy, lidé všech povolání a všech národností“.

Apoštolský univerzalismus svatého Pavla je zmizelým zprostředkovatelem každého aktivismu, který chce změnit společnost hlásáním revoluční pravdy, nezávislé na starých autoritách a institucích. Odvrácenou stranou univerzalistického aktivismu je fanatismus, deficit smyslu pro relativnost historických světů.

Je osvícenský rozum jen loutka?

V první tezi o filozofii dějin Walter Benjamin připomíná šachový stroj, který, zdálo se, uměl odpovědět na každý tah soupeře vítězným protitahem. Loutka v kostýmu Turka seděla, s dýmkou v ústech, nad šachovnicí, rozloženou na velkém stole vybaveném systémem zrcadel, které vyvolávaly iluzi, že stůl je průhledný ze všech stran. Ve skutečnosti v něm byl schován trpaslík, který byl mistrem v šachové hře a pomocí vodicích nitek ovládal ruku loutky sedící u šachovnice.

Něco podobného si můžeme představit ve filozofii: západní rozum je loutka, která přebíjí vítěznými protiargumenty argumenty všech protivníků díky tomu, že v jejích protiargumentech se skrývá teolog slibující happy end tak velký, že se ho bojíme odmítnout jako pouhý blud – třeba lidská práva nebo „fakty podloženou“ pravdu pro všechny lidi na zemi.

Kdybychom vodicí nitky z rukou neviditelného trpaslíka-teologa vytrhli, mohla by si racionální argumentace udržet svou privilegovanou roli ve veřejném prostoru?

Osvobozování vítězných pravd od zatvrzelosti vnesené do nich mizejícím zprostředkovatelem se děje na půdě humanitních věd. Kulturním předpokladem života v moderní pluralistické společnosti je občanská kompetence, tedy sdílená ochota občanů představit si dopad realizace jejich hodnot na životní světy druhých lidí (Myslet znamená vidět svět z pohledu druhých – říká Hannah Arendtová).

Max Weber napsal, že „co do jejich smyslu“ není mezi hodnotami možný žádný kompromis. Z naší každodenní zkušenosti ale víme, že v reálném životě se v každém lidském rozhodnutí „hodnoty protínají a křižují“. Rolí humanitních věd je legitimizovat ve společnosti veřejným užíváním rozumu toto „křížení a protínání hodnot“, tyto „rozumné kompromisy“ mezi hodnotami, které jsou praktickou stránkou demokracie.

Pevným základem občanské společnosti je „smíření se s pluralitou hodnot“, které plyne z vědomí historické omezenosti vlastních hledisek, tohoto „břemene moderní doby“ (Gadamer). Humanitní disciplíny nás ho učí nést, z vědomí historické relativity všech lidských cílů budují legitimizující základ pluralitní demokracie, jsou proto mizejícím zprostředkovatelem občanské společnosti.

Podle ošuntělé už teze Francise Fukuyamy přišel s koncem komunismu i konec dějin: už žádná revoluční alternativa k systému, jen jeho updaty za obecného konsenzu občanů. Účast na komunitách, které věřily v možnost alternativy ke statu quo, byla ale velkým zdrojem životního smyslu. Bez naděje na alternativu ke starému světu se budoucnost vyprázdnila. Budeme umět žít v takovém pustém čase?

Ve své knize O útěše Michael Ignatieff připomíná, že v západní kultuře se spolu sváří dvě protikladné tradice: tisíciletá tradice slavných traktátů nabízejících útěchu (consolatio) v pomíjivosti života a staletá tradice vzpoury proti pouhé útěše jako „opia lidstva“ ve jménu revoluční nápravy prohnilého světa. Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit – zní slavná maxima velkého Mouřenína.

Nejsou psychické problémy mládeže, rostoucí spotřeba antidepresiv, celkově nízká míra pocitu štěstí důsledky toho, že na místě alternativy roste poušť? Podle Masaryka je víra v revoluci sekularizovanou podobou víry v zázraky, nebude čas, kdy rozum příslib revoluce definitivně vyvrátí, časem k nepřežití?

Jsou humanitní vědy schopné nás smířit se stavem, kdy platí, že „převraťte svět čímkoli navrch, chudí padnou zase ke dnu“, jak se o to pokoušel pragmatista Karel Čapek?

Blud emancipované subjektivity

Jaký mocný blud připravil půdu pro kult ekonomického růstu, této vítězné pravdy dvacátého století, která způsobuje naší domovské planetě zranění „neslučitelná se životem“?

Proč neumíme přijmout úděl pozemského lidstva? Jaký mizející zprostředkovatel nás drží ve své moci?

Technicko-ekonomický růst proměnil v sílu odcizující lidstvo jeho pozemskému domovu blud emancipace člověka od všech svobodně nezvolených závislostí. Jeho výchozí tezí je Descartovo Cogito ergo sum: člověk je subjektem mezi pouhými objekty, které podřizuje svým cogitationes, hodnotám, plánům a cílům. Metodické úsilí o to „stát se subjektem“ považují myslitelé „obratu k subjektivitě“ za privilegovaný způsob, jak být člověkem. Ten je sice nyní pouhou „třtinou v kosmu“ (Pascal), ale třtinou „myslící“, s nově objevenou „pevnou zemí“ pod nohama, kterou je samo jeho myšlení (Hegel).

„Od Koperníka se člověk kutálí ze středu kosmu někam na okraj Mléčné dráhy směrem k nic,“ napsal Nietzsche. Celý dlouhý příběh emancipace není než epochální kompenzací toho nezadržitelného „kutálení se k ničemu“, k němuž člověka odsoudila moderní věda. Romantismus pak udělal střed vesmíru nejen z myšlení, z cogitationes člověka, ale i z celého jeho sebeprožívání – z citů, prožitků a vztahů.

Projekt emancipace definujme sociologicky jako politiku vyvazování co největšího počtu jednotlivců ze všech vazeb, kterými poutají své členy tradiční, časoprostorově situovaná, historická společenství; všechny svobodně nezvolené formy přináležení jsou prožívány jako potenciální zdroje útlaku a diskriminace, včetně pohlaví či vzhledu. Vše lidské se stále více stěhuje z materiálnosti a historičnosti do cogitationes, do plánů a aparátů k jejich realizaci, v nichž bere na sebe formu objednávky na budoucí zboží (Patočka).

„Technologie je kolektivní revolta proti human condition, proti omezením, která příroda vnucuje člověku,“ napsal Christopher Lasch v doslovu ke své knize Věk narcisismu (1979). Vzpoura proti omezující materiálnosti života vrcholí vírou v nekonečný ekonomický růst, díky němuž se život posouvá za své biologické a fyzické hranice; ta část lidstva, která se tomu nepřizpůsobí, skončí jako pouzí bioti v rezervacích spravovaných digilidmi, jak předvídá Egon Bondy ve své vědecko-fantastické próze Nepovídka. Příroda je vtažena jako položka do technologického prostředí – formy světa, v níž stále větší počet lidí si může zvolit světlo v noci a sníh v létě, letní ovoce kdykoli, měnit místo k životu, kde vše je reprodukovatelné a přemístitelné, kde není nic jedinečné a neopakovatelné.

Principy liberálně-demokratických států se rodí z deklarace nezávislosti na daných identitách, na minulosti, na čase a prostoru: základním deklarovaným principem je nárok občanů na vyvázání se z každé struktury původní příslušnosti (rodina, země původu či mateřština).

Osvobozené lidstvo se stěhuje ze svého pozemského domova do planetární technopolis.

Návrat domů?

Bruno Latour, jeden z největších sociologů vědy 20. století, vyzval ve svých posledních spisech západní lidstvo k „návratu na zem“ – k vědomému pozemšťanství. To znamená, zaprvé, emancipaci od emancipace jako privilegovaného způsobu, jak být člověkem; a, zadruhé, podřízení všech lidských svobod a práv globálně závazné deklaraci závislosti na planetě Zemi.

Naše pozemšťanství, naši závislost na vyčerpatelných pozemských zdrojích, na časoprostorové určenosti našich životů, na komunikaci s druhými, která je domovem všeho smyslu, se musíme učit vnímat jako „osvobozující“ vymanění se z moci manažerů planetární technopolis, kteří neumějí myslet smysl jinak než jako plánování dalších emancipací od všech nezvolených závislostí. Principy „vědomého pozemšťanství“ je třeba odvozovat ne z deklarace nezávislosti, ale z deklarace závislosti.

Pilířem deklarace závislosti na našem pozemském domově musí být tyto čtyři principy: bezpodmínečné nadřazení potřeby nepřekročit planetární meze lidského jednání (safe operating space) všem ostatním lidským potřebám; redefinování lidských společností jako smíšených kolektivů human a non human actors; uplatňování (při tvorbě zákonů) principu, že růst páry svobodné volby si vynucuje růst ledu makrostruktur (soukromá mobilita vyžaduje dálnice například); a ústavní ochranu pozornosti jako vzácného veřejného statku.

Formulí planetární meze označujeme limity lidského jednání, jejichž překročení ohrožuje obyvatelnost naší planety. Vědci jich stanovili celkem devět, tři z nich byly již překročeny s vážnými dopady na stav biodiverzity, koloběh dusíku v ovzduší a rychlost klimatických změn (srv. stockholmresilience.org).

Neformujeme už lidskou společnost, ale smíšené kolektivy, v nichž lidé v rostoucí míře delegují svou vůli na technologické aparáty; to, čemu jsme si zvykli říkat svoboda, je dáno možností je využívat. Jsme vpleteni do smíšených kolektivů věcí, lidí, aparátů, vědomé pozemšťanství vyžaduje naučit se demokraticky rozhodovat o jejich legitimních hranicích.

Růst našich práv je podmíněn růstem státní byrokracie, růst možnosti volit si mezi různými informacemi růstem korporací, jako je Google, růst možností vybírat si mezi různým zbožím růstem supermarketů. Větší možnost volby je pára, ta je ale podmíněna růstem ledu makrostruktur, které svobodnou volbu globálně podřizují své „vůli k  moci“. Ze vzájemné podmíněnosti růstu páry a ledu musí vědomé pozemšťanství udělat klíčový problém tvorby zákonů.

A musí také hledat způsob, jak ve věku závratné nadprodukce (dez)informací ochránit zákonem pozornost, tento vzácný veřejný statek, před kořistnickými korporacemi komunikačních technologií, které ji lapají do svých algoritmů nastavených k maximalizaci svých zisků.

Informace pro nás pozemšťany osudově relevantní nesmějí končit na skládce digitálního odpadu.

Esej vychází v aktuální vydání Týdeníku Echo. Časopis si můžete předplatit zde.