O vytažených hřebících a znovu povolených vakcínách

KOMENTÁŘ

O vytažených hřebících a znovu povolených vakcínách
"Po křečovitém škubnutí tam a zase zpátky, ukazují průzkumy veřejného mínění prudký propad důvěry v AstruZeneku; hřebík se zkrátka nedal vytáhnout beze stop." Foto: AstraZeneca
2
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

V dávné pověsti, jejíž moudrost má co říci i dnešku, vystupují otec a syn. Syn, vztekloun, je hrubý na lidi a nadává jim; ale pak se vždycky zastydí a omluví se.

Jednoho dne přijde otec za synem a řekne mu: „Tohle už nemůžeš dělat dál. Všechny si odcizíš.“

Syn na to: „Proč ne? Vždyť se potom vždycky omluvím a všechno je v pořádku.“

Otec vezme syna do dílny, ukáže mu prkno, hromadu hřebíků a kladivo. „Zatluč všechny hřebíky do prkna, synu!“

Syn tak učiní a otec mu podá kleště. „Teď ty hřebíky zase vytáhni.“ A syn skutečně hřebíky zase povytahuje.

„A teď se pořádně podívej na to prkno, synu můj. Vypadá stejně jako předtím?“ – „Ne.“ – „Vidíš. A stejně je to s lidmi, které jsi urazil a jimž ses pak omluvil.“

 

Zní to trochu jako banální historka, nebýt toho, že přesně tu samou věc vidíme v akci, co se vakcín AstraZeneca týče. Nejdřív prezident Macron pomluví AZ vakcínu jako „kvazi neefektivní“ u starších lidí, aniž by pro to měl jakékoliv vědecké podklady, pak se snaží obnovit důvěru tím, že se jeho ministr vnitra nechá očkovat AstraZenekou před puštěnými televizními kamerami. Několik významných států EU pozastaví očkování kvůli podezření na vznik krevních sraženin, a za dva dny jej zase spustí: „Nic se nestalo, nechávejte se očkovat dál!“

Kolik se toho za ty dva dny stihlo prozkoumat? Co by se stalo, kdyby ten průzkum probíhal stranou během dále běžícího očkování? Ta čísla, která byla k dispozici, přece nehrozila žádným přívalem zbytečných úmrtí. Zato teď, po křečovitém škubnutí tam a zase zpátky, ukazují průzkumy veřejného mínění prudký propad důvěry v AstraZeneku; hřebík se zkrátka nedal vytáhnout beze stop.

V současné chvíli hrozí Evropská unie pozastavením vývozu vakcín, které si nasmlouvaly a zaplatily cizí státy, ze svého území a chystá se žalovat firmu AstraZeneca za to, že nestíhá dodávat vakcíny dostatečně rychle. Jaký to přesně dává smysl, když zároveň jiné orgány vyvolávají takovou nedůvěru v AstraZeneku, že dokonce i v těžce postižených státech jako Itálie a Španělsko se důchodci hromadně odhlašují z termínů očkování? Budeme snad držet ve skladech vakcínu a zároveň prosit lidi, aby si ji nechali dát – když někde jinde by o ni stáli i bez doprošování?

Chaos panující v rozhodování evropských států o vakcinaci působí poněkud demoralizujícím dojmem. Společenství, které se chlubí tím, že svojí existencí zabraňuje válkám na kontinentu, zaplatilo epidemii covidu téměř milionem životů. Část z nich se nedala zachránit, ale kdyby evropská vakcinační kampaň běžela stejným tempem jako ta britská, minimálně několik desítek tisíc těch mrtvých mohlo ještě žít. Což je bohužel počet srovnatelný s oběťmi menší války.

I ti mrtví po sobě zanechávají prázdná místa, podobně jako vytahané hřebíky. Část z nich odešla dříve, než měla. Ani omluva tato místa úplně nezaplní, ale zatím se v Bruselu za zbodaný proces nákupu vakcín nedokázali ani omluvit. Na rozdíl od nezdárného syna z dávného příběhu, který měl aspoň dost cti na to, aby svoje selhání nesvaloval na jiné lidi.

Marian Kechlibar je autorem série knih Zapomenuté příběhy 1-4 a sbírky povídek Krvavé levandule.

Foto: Knihy Mariana Kechlibara

 

×

Podobné články