Andrej Babiš vykládá dějiny

Na premiéra Andreje Babiše lidé během připomínky výročí sovětské okupace pískali, jeho vystoupení skoro nebylo slyšet. Pískali na něj kvůli politice, již reprezentuje a která pro mnohé premiérovy kritiky zavání nějakou modernizovanou a třeba i „light“ verzí té normalizace, již okupace před půlstoletím odstartovala.

A pískali na něj i kvůli jeho minulosti člověka, který z normalizačních poměrů těžil, měl kariéru, v jejím zájmu zjevně dělal vše, co bylo obvyklé ve sférách, v nichž se pohyboval. A získal tak i jakýsi „náskok“, který uplatnil při rozjezdu vlastního podnikání. Nebýt normalizace, dost možná by dnes nebyl tam, kde je – ani majetkově, ani mocensky. Ironie. Ale naprosto ojedinělá, premiér není první normalizační kariérista, který to po revoluci dotáhl daleko, ojedinělé je jen to měřítko.

Andrej Babiš do toho pískotu četl připravený text, rozhodně nebyl nějak inspirovaný nebo pronikavý, v jistém ohledu se ale dá brát vážně. Rekapituloval v něm historii, od osmašedesátého, kdy lidé cítili entuziasmus, a jejich naděje pak byly zklamány, přes devětaosmdesátý a následující roky, kdy iluze rovněž vystřídalo vystřízlivění a někdy i zklamání, k dnešku. V něm společnost trpí rozpolceností, kterou do ní zasévají elity, které se nedokážou smířit s tím, že lidé nemusejí volit podle jejich představ, kdy se nerespektují odlišné názory a tak dále a tak podobně (ten „antielitářský“ tón je asi projevem Babišovy snahy rozkročit se k politice, již dnes reprezentují nové evropské populistické strany). V zemi je ale spousta šikovných lidí. A na závěr – možná ve snaze dál vydráždit protestující na místě – premiér poděkoval „fanouškům“ za růst preferencí hnutí ANO. Ať už měl tu poznámku připravenou, nebo ji pronesl spontánně, sedla do jeho projevu docela přesně – mimo jiné i kvůli tomu, jak moc byla nevkusná.

Z premiérova projevu byl poznat nějaký pohled na nedávnou českou historii, její smysl a zákonitosti. Je to koncept, s mírnou nadsázkou řečeno, tří revolučních vzepětí. První přišlo před padesáti roky, podlehlo ale síle sovětských tanků a „očištěného“ domácího mocenského aparátu.

Druhé sice vedlo ke změně režimu, nakonec ale přivedlo vládu kleptokracie („všeci kradnú“) a taky vládu „tradičních politiků“ v tom nejhorším smyslu, jaký si je možné představit.

Teď běží revoluce třetí, povstání „šikovných lidí“ proti zlodějům nahoře a jejich užvaněné politické reprezentaci. A v jeho čele samozřejmě ten nejšikovnější z šikovných, který ani trochu politikem není. Představa zčásti hrozivá a zčásti legrační – kombinace Babišovi blízká. Ale taky představa docela široce sdílená. Protože úspěch premiérova hnutí se nedá vysvětlit jenom jeho finančními možnostmi, mediální mocí a vším možný dalším. Tkví v nějaké reálném apelu, schopnosti oslovit část lidí a říci jim, co chtějí slyšet.

A podobným způsobem může rezonovat i ta premiérova „periodizace historie“, dost možná je pro ně jeho vláda skutečným naplněním ideálů sametové revoluce – nebo jak to říct. Třeba by proto bylo dobré trochu si zrekapitulovat, jaké ty ideály v raných devadesátých letech vlastně byly a dost možná zjistit, že hodně různé a že babišismus pro část lidí s nimi skutečně není v rozporu. Že to rozdělení, které je tak znatelné teď, existovalo už tehdy. A taky uznat stoupencům „nových pořádků“ jakousi elementární důstojnost.

To neznamená vysvětlovat jejich vnímání politiky jako součet vnějších vlivů – zklamání z chování demokratických stran, všech těch vážných omylů, které se od revoluce staly a mohly mít pro nemálo lidí i vážné osobní důsledky, což jejich současné volby nějak vysvětluje nebo ospravedlňuje. V nějaké míře ano. Ale každý má taky svou odpovědnost. Půl století po invazi žijeme ve svobodných poměrech, ještě pořád. A i v časech nesvobody se každý sám za sebe svobodně rozhodoval, co bude podporovat, čemu bude pomáhat. To se nemění. Jen cena toho rozhodnutí se v čase mění.