1 PROVAŘENÉ VARY

Provařené dny 5: Začínají pršet souvislosti

Témata:

Že se k tomu ještě vracím. Podávání usilovných výkonů na poli hudby a zábavy v čase nočním může ovlivnit schopnost analýzy, interpretace a estetického hodnocení filmových děl v čase denním. Přesvědčil jsem se o tom v pondělí ráno, kdy jsem po podstatně zkráceném spánku vyrazil na projekci rumunského soutěžního filmu „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“. Pro letošní karlovarskou soutěž to je úlovek – nový snímek režiséra Radua Judeho, jehož poslední film Aferim byl zábavně ukecaný černobílý western (i když jak se to vezme) z Rumunska devatenáctého století.

V novém filmu Jude ukazuje současnost (i když taky jak se to vezme), je to jaksi přiznané divadlo (hlavní představitelka sama sebe na kameru představí jako herečku, jež hraje nějakou postavu). A je to dvojitá rekonstrukce – angažovaná mladá umělkyně se u místního vojenského muzea a s místními lidmi snaží předvést rekonstrukci masakru, jehož se za druhé světové války na východní frontě dopustily rumunské jednotky jako spojenci nacistického Německa (později Rumunsko ve válce změnilo stranu). Režisér rozehrává dokumentárně stylizovanou a chytře napsanou a natočenou úvahu o neochotě rumunské (ale vlastně i jakékoliv další) společnosti nějak zpracovat pravdu o vlastní historii, centrální scénou filmu je vskutku předlouhá konverzace mezi umělkyní a jakýmsi docela erudovaným místním funkcionářem, který razí přístup „nebudu do toho radši vrtat“. Bohužel jsem nebyl ve stavu, kdy bych tomu filmu intelektuálně stačil, má mentální kapacita se vyčerpávala snahou udržet se na židli. Vzdal jsem to, nešlo to jinak. Z kina jsem odcházel s tušením, že bude vrcholit scénou rekonstrukce válečného vraždění, do níž se místní komparz trochu moc položí. Tak mi když tak dejte vědět, jestli jsem to trefil.

Po nutné relaxační pauze jsem dal Šťastného Lazzara italské režisérky Alice Rohrwacherové, ve Varech jsem před pár roky viděl její předcházející snímek Zázraky a líbil se mi moc. Z Lazzara jsem byl spíš dost vykulený, určitě je to film, který člověk nevidí každý den a bude si ho asi pamatovat. Zároveň si ale nemusí být jistý, co si to vlastně pamatuje – alespoň v mém případě to tak bylo. Skutečně odlehlá oblast Itálie někdy v osmdesátých letech, pracují tam desítky extrémně chudých dělníků, kteří jsou drženi jako nevolníci, protože mají u paní markýzy dluhy. Mezi nimi i Lazzaro (Adriano Tardiolo), nevinný a taky asi ne moc bystrý mladík, poslední z posledních, všichni ho komandují, všechno musí oddřít. V tom ohledu může působit jako vzdálený příbuzný Anežky z filmu Chvilky, který jsem viděl předcházejícího dne, akorát svůj úděl nenese tak úporně. Na markýzin zámek dorazí nezvedený syn Tancredi (Luca Chikovani), fantasta a poněkud pubertální aristokratický dekadent. Začnou se dít věci.

Šťastný Lazzaro čerpá z italské kinematografické tradice, jejího realismu sociálního i magického, je to film, v němž se zvláštně (a podle mě ne úplně organicky) spojuje velmi živé a realisticky působí snímání velmi skutečně vyhlížejících lidí ve velmi skutečné a krásné krajině s pohádkovostí v charakterizaci postav i ději. V druhé části filmu ta magie převáží (Lazzaro nedostal svoje jméno jen tak pro  nic za nic). Z Rohrwacherové snímku se stává jakási metafora, možná podobenství, v němž Lazzaro představuje možná mesiášskou postavu, svatého prosťáčka, který vykoupí cizí viny. Pěkné jednotlivosti by se jistě našly, ale na mě ten film působil chtěně, jako projev asi upřímné snahy snahy něco si myslet a něco předvést, vnitřní síla pohádky nebo mýtu ale, myslím, Šťastnému Lazzarovi chybí.

Mexický film Muzeum zase vychází ze skutečné události – loupeže drahocenných předkolumbovských artefaktů z antropologického muzea v Mexico City o Vánocích roku 1984. Není to ale typická žánrovka, scéna loupeže je sice dobře provedená a dlouhá, centrum pozornosti režiséra Alonsa Ruizpalaciose je ale jinde, vlastně je Muzeum spíš místy dost zábavná psychologická studie postav dvou lupičů – při jejich vytváření se už ale autoři neomezovali realitou. Juan (Gael Garcia Bernal) a Ben (Leonardo Ortizgris) jsou studenti veterinářství, žijí ve městě Satelite obývaném lidmi z bohatší střední třídy. A taky ho nesnášejí, především Juan. Je to, dalo by se říct, nesnesitelný fracek, zároveň ale budí i sympatie. Fláká se od ničeho k ničemu, s kamarádem hodně kouří trávu, s dětmi sourozenců je schopný dlouze hrát počítačové hry, bydlí u rodičů. Jeho otec je velmi striktní muž, syn je pro něj zklamáním a dává mu to najevo, podobně si Juana často a dost hrubě dobírá i zbytek rodiny.

Pošahaný plán vyloupit muzeum je možná Juanův pokus dosáhnout toho, aby se v jeho životě konečně něco stalo, postavit se otci a taky se mu nějak vyrovnat. Ten plán má ale odůvodněný také ideologicky, i když dost zmateně. Muzeum je podle něj instituce, která exponáty stejně ukradla, vzala je z jejich přirozeného prostředí, Juan se může vnímat jako dědic původních obyvatel Mexika, nějak na ně napojený, Ruizpalaciosův film se také (ve snesitelné míře a ne školometsky) dotýká otázky mexické identity. Ta osobní a ideová motivace s v Juanovi pere zvlášť po loupeži, kdy hrdinové zjišťují, že prodat ukradené předměty bude velmi obtížné a že i v jiných ohledech byly jejich představy naprosto naivní. Svým způsobem je Muzeum i příběhem jejich (značně opožděného) dospívání. Dosáhne ho i Juan, napomůže mu v tom i jeho oblíbená herečka Scheherezada Rios (Tomu říkám jméno!), jeho vztah s otcem se v závěru filmu změní v jakési smířené neporozumění. Ve filmu se opakuje úvaha o tom, že historie se nedá popsat, protože ani její aktéři často nevěděli, proč dělali, co dělali. V tom si Muzeum zajímavě „povídalo“ s rumunským filmem, v němž odhodlaná umělkyně hodlala vykutat historickou pravdu. To se člověku po pár dnech na festivalu stane, vidí toho trochu moc a začnou na něj pak pršet netušené souvislosti. 


/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.