2 Týdeník Echo

Proč radši prostě neumřít? Nový trend v Silicon Valley

ESEJ

Témata: ,

Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svou prací, chci dosáhnout nesmrtelnosti tím, že neumřu. Nechci žít dál v srdcích svých bližních, chci žít dál ve svém bytě. Známý fórek Woodyho Allena se v hyperbole dotýká něčeho velmi skutečného. Působí jako absurdní i pravdivý. Absurdní proto, že umřít se musí, to přece každý ví. Stejně tak ovšem každý ví, že řeči o „žití dál“ v srdcích jiných lidí jsou jenom takové šidítko. Slova útěchy, aby pravda bolela trochu míň. Protože tuhle nesmrtelnost si jeden moc neužije, je mu platná asi jako… mrtvému zimník.

Smrt je nevyhnutelná, je to ta jediná jistota, tak to je a tak to zůstane. Proč vlastně? Není ta neschopnost vůbec si představit, že by smrt, konečnost, úzkost, kterou působí, že by to všechno mohlo ze světa zmizet, jenom projev omezenosti lidské fantazie, přízemnosti či nedostatku odvahy? Že po všech těch limitech, které už byly překonány, padne i ten poslední, největší? A nemuselo by to prý ani dlouho trvat, pracuje se na tom. Existují lidé, pro něž nesmrtelnost není náboženský nebo filozofický koncept, metafora, ale praktický úkol, který vyžaduje nějaké praktické řešení. Tak ho hledají. Jistě mezi nimi je mnoho pošuků a šarlatánů, mezi hledače nesmrtelnosti nebo jejich financiéry ale patří i osobnosti, k nimž část světa vzhlíží. Velmožové ze Silicon Valley a virtuálního světa, kteří řídí firmy, jejichž význam v současném světě přesahuje sílu států. Hráli roli už v jedné revoluční proměně života, proč ale zůstávat jen u ní? Larry Ellison, zakladatel softwarové firmy Oracle to říká srozumitelně: „Smrt mi nikdy nedávala smysl. Jak je to možné, že člověk tady je, a pak prostě zmizí?“ Podobně mluví i Ray Kurzweil, zakladatel tzv. transhumanismu a šéf vývoje v Googlu: „Strávili jsme tisíciletí snahou racionalizovat tragédii smrti: ,Ó, je to přirozené, takový je cíl života a tak dále.‘ Ale cítíme něco úplně jiného, když umře člověk, kterého milujeme,“ řekl Tadovi Friendovi z časopisu The New Yorker.

To úsilí o nesmrtelnost se – velmi zjednodušeně řečeno – ubírá dvěma směry. První jde cestou vylepšování stávajících lidských těl jaksi biologickou cestou, snahy zpomalit nebo přímo zastavit proces jeho stárnutí; pro většinu výzkumníků není úplná nesmrtelnost cílem. Ve srovnání s lidmi na začátku 20. století mohou současníci očekávat o třicet let delší život. Často jsou to ale roky prožité v nemoci (rakovina, choroby srdce, Alzheimer a další), které z těch roků navíc mohou udělat čas prožitý velmi omezujícím nebo i bolestivým způsobem. Mnoho výzkumníků a firem teď pracuje na metodách, jak nástup nemocí a stáří oddálit nebo mu zabránit úplně – třeba úpravou genů, které v procesu stárnutí hrají roli. Zkoumají se i možnosti takzvané parabiózy, řekněme, občerstvování staré krve mladou. Tuto upírství asociující metodu se lékaři a výzkumníci pokoušeli využít po staletí. Jakési výsledky s ní prý měl ve 20. letech sovětský vědec Alexandr Bogdanov, který přijímal transfuze od studentů – cítil se prý díky nim mladší o sedm až deset let, dokud si nevzal krev mladíka nakaženého tuberkulózou a malárií a nezemřel.

Velký zájem prý tato metoda vzbudila ve známém miliardáři Peterovi Thielovi, který již před lety napsal, že je proti „ideologii nevyhnutelnosti smrti každého individua“. Magnáti a firmy ze Silicon Valley investují do výzkumu v tom směru stamiliony dolarů, přímo Googlu například patří firma Calico (California Life Company), jež s předmětem svého výzkumu dělá skutečně velké tajnosti. V Silicon Valley sídlí i největší hvězda oboru – Angličan Aubrey de Grey a jeho nadace SENS. De Grey věří, že nápravou lidského těla na buněčné úrovni se podaří dosáhnout jakési únikové rychlosti obnovy, čímž lidské tělo přestane stárnout. Není si jist, že se to podaří ještě za jeho života, pokud by ho smrt dostihla, bude jeho tělo zmrazeno specializovanou společností Alcor a vyčká v tomto stavu vzniku technologie vzkříšení.

Mysl jako jedničky a nuly

Alternativou vylepšeného a třeba i nestárnoucího těla je zbavit se těl vůbec. Podle transhumanistů bude technologie zanedlouho schopna nahrát lidské vědomí a přenést ho, nahrát mimo tělo, čímž člověk překoná svá tělesná omezení, jaksi sfúzuje s digitální technologií, případně s novým robotickým tělem (těly), se strojem. Ve světě technologických firem je transhumanismus velice populární, zmíněný Ray Kurzweil je v něm za hvězdu. Je znám svými předpověďmi. Ve své knize Singularita se blíží z roku 2006 napsal: „Ve čtyřicátých letech 21. století lidé vyvinou prostředky, aby mohli okamžitě vytvářet svoje nové části, biologické nebo nebiologické, aby lidé mohli mít jednou biologické tělo a pak zase ne a zase ho mít a zase to změnit.“ Předpokládá, že se se svým „tělem 1.0“ toho přelomu dočká, ať už ve stavu jaksi živém, či zmrazeném, bude moci „uploadovat svou mysl do počítače a lítat po světě jako hejno nanobotů“. Mezi jeho stoupence patří kromě mnoha amerických podnikatelů v moderních technologiích i ruský softwarový miliardář Dmitrij Ickov, který založil Nadaci 2045, pojmenovanou po letopočtu, v němž by lidstvo mělo dosáhnout schopnosti oprostit se od těla. Zní to všechno velmi jasně a jednoduše. Samozřejmě ale existuje taky značné množství skeptiků – už jenom představa, že lidské vědomí, já, je převoditelné na jedničky a nuly, že je souhrnem procesů, které se odehrávají v mozku, a jednou bude možné je reprodukovat, nemusí působit moc přesvědčivě. A ten kalifornský svět velkých peněz a myšlenek taky přitahuje značný počet šarlatánů a vyžírků – důvěřivost technologických vizionářů a jejich obdivovatelů je místy vskutku pozoruhodná. Patrick McCray v textu pro Los Angeles Review of Books upozorňuje i na morální aspekty snahy o nesmrtelnost. Odpovídá podle něj narcistnímu založení světa technologických firem ze Silicon Valley, jehož titáni znechuceně zjišťují, že si svoje enormní jmění budou moci užívat jen v normálně dlouhém čase. „Tenhle nový kult transhumanistů, vítězů nad smrtí a dalších spřízněných techno entuziastů se soustředí jen na sebe, na zdokonalení těla a mysli jako prostředku sebenaplnění. V Kalifornii se síť a nanotechnologie setkaly s Narcisem.“

Dnešní hledači nesmrtelnosti jsou lidé vědy, považují se za striktně racionální, odvrhli pověry, spoléhají se na výsledky práce lidského ducha. Stoupenci „techno věčnosti“ a jejich způsob myšlení, jeho témata, způsob i motivy ale zároveň odkazují k náboženství v daleko větší míře, než by mnozí z nich byli ochotni připustit. Jdou za představou jakési odbožštěné, strojové transcendence, snaží se přijít s odpovědí na otázky a tužby, na něž tradičně odpovídá víra, uvažují v příbuzných pojmech a narážejí na podobné problémy. Třeba dnešními spory, zda nesmrtelnosti lidé dosáhnou ve vlastních tělech, nebo někde v digitálním cloudu, kopírují dávné rozepře o podobu vzkříšení, přicházejí s nějakou velmi pozemskou a „doslovnou“ představou transcendence bez tajemství, ve všech ohledech pochopitelné, taky bez božského partnera, obrácené především do sebe, k já zbožštělého člověka, toho Homo Deus, jehož příchod věští ve svém bestselleru izraelský historik Juval Noach Harari. Příbuznost sektářského náboženství a transhumanistického hnutí v textu pro Guardian působivě popsala Meghan O’Gieblynová. Vyrůstala v prostředí velmi striktní americké evangelikální církve, odešla z ní a stala se z ní na nějakou dobu nadšená stoupenkyně myšlenek Raye Kurzweila. Rekapitulaci svojí duchovní cesty uzavírá slovy: „Jestli mi vůbec něco bylo jasné, bylo to moje zoufalství, moje odhodlání skočit na tuhle z větší části spekulativní ideologii, která nabízela stopu příslibu víry. Vzdala jsem se křesťanství a stejně jsem se deset let beznadějně snažila obnovit jeho vizi sněním o naší postbiologické budoucnosti – moderní pantomimě spásy. Co jiné může být za impulzem to dělat než přízrak té první naděje?“

Prastaré nebo rovnou biblické motivy rezonují i v kritice těch prospektivních spasitelů. Je tam slyšet varianta příběhu člověka, který se snaží překročit pro něj určené hranice, i všech těch utopií a smělých plánů, jež se nějak zvrhly ve svůj protiklad. Takovou možnost připouští i fanoušek zbožštění člověka Juval Harari. „Zdaleka není jasné, že bychom měli usilovat o nesmrtelnost, neustálé štěstí, božství. Zabývat se těmito projekty může být velká chyba. Historie je plná velkých chyb. Vzhledem k našemu chování v minulosti a soudobým hodnotám je ale pravděpodobné, že se budeme snažit nesmrtelnosti a božství dosáhnout, i kdyby nás to mělo zabít.“ Francesca Minervová a Adrian Rorheim zas v textu pro časopis Aeon spekulují o možnosti, že by ta digitalizace vědomí mohla tak trochu nevyjít. „Co když ten celý proces včetně vaší existence jako digitální bytosti bude tak kvalitativně odlišný od existence biologické, že z něj budete hluboce zděšení, třeba i katatoničtí? A pokud se tak stane, co když nebudete schopni komunikovat s vnějším světem nebo sami sebe vypnout? V tom případě se vaše nesmrtelnost stane spíš prokletím než požehnáním. Smrt už vám nebude připadat tak hrozná, bohužel pro vás ale nebude možná.“ Zní to jako popis jakéhosi futuristického hororu a zároveň jako velmi působivý obraz pekla.

Mrtví všech zemí, spojte se!

Dnešní hledači nesmrtelnosti nejsou první lidé svého druhu, proroci digitalizovaného člověka ze Silicon Valley by se možná divili, že v mnoha ohledech navazují na odkaz jurodivého pravoslavného mystika přelomu 19. a 20. století. Nikolaj Fjodorov (1829–1903) byl mnoha vlivnými současníky (třeba Lvem Nikolajevičem Tolstým) považován za až mesiášskou figuru. Jeho ideologie, teorie všeobecného vzkříšení, je směsí křesťanského mysticismu, někdy až krvelačného ruského šovinismu (ta krvelačnost je ovšem jaksi relativizovaná příslibem vzkříšení pro všechny) a víry ve vědecký pokrok a zdokonalení člověka. Jeho projekt spočíval, zjednodušeně řečeno, v následujícím: lidstvo se bude muset sjednotit pod praporem ruského pravoslavného cara (k tomu bude pravděpodobně nutná válka a vybití některých národů neochotných se přizpůsobit), věda umožní dosáhnout nesmrtelnosti žijícím a později bude schopna rekonstruovat, vzkřísit všechny lidi, kteří kdy na Zemi žili. Tím ovšem vznikne problém – na planetě pro ně nebude dost místa, bude proto nutné kolonizovat jiné světy. Fjodorovovy myšlenky měly v tehdejší ruské společnosti značnou váhu a vedly i k praktickým důsledkům – inspirovaly třeba Konstantina Ciołkowského, praotce ruského a sovětského raketového programu, aby se vůbec začal zabývat možností cestování v kosmu. Na Fjodorova navazovali ruští kosmisté, kteří později odvrhli náboženský základ jeho učení. Mezi jejich stoupence měli patřit i publicista a komisař pro školství Anatolij Lunačarskij či slavný spisovatel Maxim Gorkij. Pod vlivem kosmismu bylo po Leninově smrti zmrazeno jeho tělo za účelem pozdějšího vzkříšení, bohužel pro kosmisty ale i ve zmrazeném stavu podléhalo rozkladu. Známý anglický filozof John Gray v textu pro New Statesman zmiňuje manifest kosmismu, jenž byl publikován v porevolučním Petrohradě v roce 1920, uveden byl variantou komunistického hesla: „Mrtví všech zemí, spojte se!“ Gray vidí přímou souvislost mezi blouznícími kosmisty a transhumanisty, kteří u sídla Google demonstrovali s transparenty „Nesmrtelnost hned!“ a „Google, prosím, vyřeš smrt!“.

Nikolaje Fjodorova motivovala vzpomínka na smutný úžas dítěte konfrontovaného se skutečností smrti, v naivně působícím, a přesto silném způsobu, jímž ho evokuje, ale zní nějaký reálný, tragický základ, od nějž se odrazil ke svým poblázněně působícím ideám (můj otec, rusista Karel Štindl se Fjodorovem už v 60. letech zabýval a část jeho spisu přeložil). Podobně i dnešní transhumanisté a další hledači nesmrtelnosti asi vycházejí z nějaké vlastní těžké zkušenosti. Otec Aubreyho de Greye zemřel ještě před jeho narozením, Larry Ellison ztratil adoptivní matku, když byl na vysokoškolských studiích. I otec Raye Kurzweila, klavírista a dirigent Fredric Kurzweil zemřel velmi předčasně. Podle článku v The New Yorker má „Kurzweil padesát krabic věcí, jež po jeho otci zůstaly, všechno od dopisů a fotografií po účty za elektřinu, uspořádaných a uskladněných v Newtonu, Massachusetts. Doufá, že z nich jednou vytvoří otcova virtuálního avatara a zabydlí dvojníkovu mysl všemi těmi informacemi, stejně jako svými vzpomínkami na otce a sny o něm, čímž vznikne Fredric Kurzweil 2.0.“ Ta snaha překonat omezení smrti, porazit ji je asi také výrazem fascinace smrtí, míry, v níž smrt ovládá lidské myšlení a představivost.

Je smrt dětinskost, nebo dospělost?

Dosažení nesmrtelnosti je často popisováno jako další krok nebo spíš skok ve vývoji lidstva, jeho dospívání, poznávání vesmíru a jeho zákonitostí a podmaňování si jich. Nesmrtelnost je nutná a jistým způsobem taky přirozená, to smrt je naopak přirozenost popírající nesmysl.

„Smrt je oslavována jako přirozená. Strach ze smrti vede k tomu, že je smrt vnímána jako osvobození od tohoto ochromujícího strachu k tomu, že se o smrti píší oslavné zpěvy. Příroda je považovaná za smrtonosnou, sebezničující sílu, ale ne kvůli své slepotě. Ale k čemu jinému může slepá síla vést než ke smrti? Lidé připouštějí slepotu přírody, a dokonce připouštějí, že jsou její součástí, přijímají smrt jako svého druhu zákon, ne jako nahodilost, jež přírodu prostoupila a stala se její ústrojnou neřestí. Ale smrt je jen manifestací, výsledkem našeho dětinství, nedostatku nezávislosti a soběstačnosti naší neschopnosti navzájem se podporovat a obnovit život. Lidé jsou stále nedospělí, polobytosti, zatímco plnost osobní existence, osobní dokonalost jsou možné,“ píše Fjodorov. A jeho soudobí následovníci by se s ním asi shodli.

Ale co když je jejich svět vzhůru nohama? Co když smrt není potřeba překonat, aby člověk mohl dospět, potřebuje naopak umírat, aby mohl dosáhnout dospělosti? Velká náboženství chápou smrt také jako předěl, bránu k dosažení nějaké plnosti, té skutečné transcendence nebo aspoň její možnosti. A nejde jen o náboženství. I soudobá věda naznačuje, že umírání hraje v procesu dospívání či růstu člověka nějakou roli. Americký psycholog Kurt Gray zkoumal projevy umírajících, inspirovala ho k tomu stránka ministerstva spravedlnosti státu Texas, kde jsou zaznamenávána poslední slova popravovaných. Velmi často vyjadřují připravenost, smíření, někdy i očekávání. Začal se zabývat projevy umírajících obecně, blogy smrtelně nemocných, sbíral jejich poslední vyjádření. Došel k podobnému výsledku, který ještě zvýraznilo srovnání s kontrolní skupinou – zdravými lidmi, kteří byli požádáni, aby formulovali svá hypotetická poslední slova. „V těch poslední slovech jsme zjistili, že lidé opravdu nacházejí ve smrti smysl: ,Setkám se znovu s lidmi, na nichž mi záleží‘, ,Udělám něco pro Ježíše‘. A říkají rodině a přátelům, že je milují. Jsou tak pozitivní zčásti proto, že se soustředí na jiné lidi. My, kteří neumíráme, máme ale sklon být v myšlenkách na smrt sobečtí. Myslíme na sebe, na to, jak to pro nás bude těžké,“ řekl Gray časopisu The Week. Hledači nesmrtelnosti možná věří, že jednou uvedou lidstvo na cestu ke skutečné dospělosti. Třeba by je ale tím připravit o šanci jí vůbec dosáhnout. Lidé by byli připraveni o zkušenost, již se ti Grayovi umírající snažili vyjádřit, a zůstali by tak nedospělí, bez možnosti plně vyrůst. Až na věky zastydlí puberťáci.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.