Oni už promluvit nemohou. Ona mluví za ně
NATAŠA KANDIČOVÁ
Homo Homini 2003
1
Po válkách v bývalé Jugoslávii a jejím následném rozpadu se srbská aktivistka Nataša Kandić rozhodla nezavírat oči před minulostí jako většina Srbů a srbských úřadů, které popíraly účast země na válečných zločinech. Začala neúprosně bojovat za oběti války a i přes časté vyhrožování nepodlehla strachu a zasloužila se o předvedení válečných zločinců Radovana Karadžiće a Ratka Mladice před soudní tribunál v Haagu.
Celý svět se o vystudované právničce Nataše Kandićové a její činnosti dozvěděl na konci roku 2005 díky videu známému jako ,,smoking gun,“ jak ho označil britský Guardian, tedy „nesporný důkaz“ dokazující účast Srbska na srebrenickém masakru, kdy bylo během několika dní v červenci 1995 vyvražděno kolem bosenského města přes sedm tisíc muslimských mužů a chlapců. Operaci, jejíž hromadné vyvražďování nese oficiální označení jako genocida, velel srbský generál Ratko Mladić, nejvyšší šéf ozbrojených sil bosenských Srbů.
Během masakru jeden z vojáků s přezdívkou Bugar pořídil video, na kterém jeho kolegové zavraždí šest muslimů. Původně bylo pořízeno 20 kopií videa, které byly na příkaz velitele vzápětí zničeny. Jedna kopie, dvacátá první se však zachovala.
V roce 2003 se členové paravojenské speciální jednotky Škorpiónů, kteří na videu vraždí, dostávají před soudní tribunál v Haagu a jeden z nich se o existenci oné dvacáté první kopie zmiňuje. Když se to dozvěděla Nataša, na nic nečekala, rozjela se do města Sid a vojáka s páskou našla a předala ji srbskému soudnímu prokurátorovi, který jí slíbil spolupráci. Když ale viděla, že nic nedělá, dala záznam přímo vyšetřovatelům v Haagu. Ve stejný den se záznam dostal i na obrazovky srbských televizí.
V celém Srbsku zavládl šok a Nataša se stala mezinárodně známou osobností, jen v srbské společnosti značně neoblíbenou. Srbové jí vnímali jako někoho, kdo zradil, ale také jako někoho, kdo jim vzal veškeré iluze a donutila je čelit drsné realitě. Začala dostávat výhružné emaily a jiné projevy nenávisti.
Podle Nataši bohužel většina Srbů po zveřejnění nahrávky a po odsouzení srebrenických vrahů nedokázala realitu přijmout a brala to celé jako ojedinělý případ kriminálníků. Hlavní snahou Nataši a její organizace není jen dokazování jednotlivých zločinů, ale především ukázat, že válečné zločiny a všechno, co se za války stalo, bylo dílem organizované struktury policie, armády a ostatních složek režimu Slobodana Miloševiće. Že bosenští Srbové nejednali bez instrukcí a pomoci Bělehradu.
Nataša založila v Bělehradě organizaci Centrum pro humanitární právo, které bojuje za obranu lidských práv a usmíření v bývalé Jugoslávii. V praxi tedy vyhledává zapomenuté zločince a snaží se je dostat před soud. Při dokazování zločinů Nataša čerpala hlavně ze své činnosti už za války. V období let 1991-1999 nasbírala většinu důkazů pro pozdější odhalování zločinců. Během poslední války v Kosovu projela Srbsko čtyřikrát skrz naskrz a podávala světu informace o porušování lidských práv a válečných zvěrstvech, které páchala srbská policie a paravojenské útvary jako Škorpióni.
Jen jedenkrát v mém životě přišel okamžik, kdy jsem dostala strach
Nataša se po válce hodně věnovala dokazování srbské etnické čistky na Albáncích během války v Kosovu v letech 1998 až 1999, která měla za cíl vymýtit snahy utlačované provincie o nezávislost.
Poté, co se Nataše podařilo vyhledat oběti čistky a přesvědčit je, aby šly svědčit k soudu, Srbsko s neochotou začalo tyto válečné zločiny soudit. Bez ní by nikdy nezačalo ani samotné vyšetřování.
,,Jsem lidskoprávní aktivistka a je to moje životní volba. V životě jsem dostala strach pouze jednou, když Kosovo vyhlásilo nezávislost. Tehdy se vládní instituce pokusily skrze média ovlivnit lidi, aby byli proti mně, protože jsem otevřeně vyjádřila podporu nově vzniklému Kosovu,“ řekla rádiu Svobodná Evropa Nataša.
Na začátku roku 2012 vydalo Centrum pro humanitární právo The Kosovo Memory Book. 1998-2000, knihu vyprávějící krátké příběhy těch, kteří za války v Kosovu zmizeli nebo byli zabiti. Mezi oběti autoři zařadili i srbské vojáky. Podle Nataši si všichni, co ve válce přišli o život, jsou rovnocenní a zaslouží si, aby jejich jména nebyla zapomenuta.
Neustávající whistleblower
Nataša se nebojí konfrontovat s minulostí ani ty nejvýše postavené představitele země. V roce 2009 byla obviněná a následně i odsouzená za tvrzení o současném prezidentovi Srbska Tomislavu Nikolićovi. Obvinila ho, že za války v Chorvatsku ve městě Antin zavraždil několik postarších Chorvatů. Celkem bylo v Antinu zavražděno kolem padesáti seniorů v listopadu a prosinci 1991. Za toto obvinění dostala Nataša od soudu pokutu 2 tisíce eur. Rozsudek po celém světě kritizovaly nevládní organizace jako nespravedlivý a zaujatý.
Když se v roce 2012 Tomislav Nikolić, lídr nacionalistické strany, stal prezidentem, popřel, že by se v bosenské Srebrenici odehrál masakr. O rok později své tvrzení pozměnil a omluvil se za válečné zločiny spáchané Srby za válek v Jugoslávii a konkrétně ve Srebrenici. Pořád však odmítá označení genocida.
I přes to, že většina Srbů nemá Natašu v lásce a je často nazývaná jako zrádkyně Srbska, ve světě je uznávanou a mnoha cenami oceněnou lidskoprávní aktivistkou. Získala více než dvacet ocenění za svou činnost, mimo jiné od Amnesty International, Human Rights Watch nebo cenu Homo Homini v roce 2003 od Člověka v tísni. Ve stejném roce ji časopis Time zařadil mezi 36 hrdinů Evropy a o tři roky později i jako Hrdinku roku.
V současné době Nataša stále bojuje za spravedlnost. Už není v čele Centra pro humanitární právo, ale založila iniciativu RECOM (regionální komise), která podporuje oběti války a snaží se, aby je společnost vnímala, přijala je a porozuměla jim. Komise se také zaměřuje na shromažďování faktů o obětech a válečných zločinů na regionální úrovni, která je často klíčová. Nataša také přednáší na vysokých školách po celém světě a předává dál své zkušenosti a odhodlání.
