Z eura je jaderná zbraň. Řecká krize obnažila slabiny eurozóny

Řecký exministr financí Janis Varufakis v čerstvém rozhovoru pro New Statesman potvrdil, že uvažoval o vystoupení z eurozóny „od prvního dne“: „Měli jsme malou skupinu, jakýsi válečný kabinet čtyř až pěti lidí, který na papíře, v teorii pracoval na tom, co všechno je třeba udělat… Ale na to, aby se připravila celá země, je třeba učinit exekutivní rozhodnutí, a takové rozhodnutí nikdy přijato nebylo.“

Podobný tým přitom pracoval v Evropské komisi. Tam prý existuje složka na téma, co dělat při insolvenci a odchodu členské země eurozóny. Má asi tisíc stránek a je zamčená v zakódovaném trezoru v prostorách předsedy Evropské komise. Jean-Claude Juncker a šéf jeho kabinetu Martin Selmayr se prý na ni byli nedávno podívat: „Otevřeli těžká dvířka a s úlevou se ujistili, že tam je. Pak, aniž by ji četli, trezor zase zavřeli,“ referoval německý týdeník Spiegel. Připomíná to americký „Footbal“, jak zní krycí název kufříku s aktivačními kódy jaderných zbraní, se kterým se pohybuje prezident Spojených států – atomová zbraň, jež existuje proto, aby nemusela být nikdy použita.

V celé konfrontaci Tsiprasovy vlády s eurozónou šlo vlastně o to, kdo se bojí grexitu víc – jestli Syriza, jejíž lídři si ho přáli, ale jejich voliči ne, anebo eurozóna, respektive Německo, které by rádo s Řeckem nějak skoncovalo, jen kdyby to neznamenalo rozklad eurozóny. Jak měl specialista na teorii her Varufakis nakonec zjistit, Němci se bojí míň. To, co na víkendové jednání přineslo Německo, byly opravdu podmínky nastavené tak, aby je druhá strana odmítla. Převedení aktiv v hodnotě 50 miliard eur pod de facto německou správu (pro srovnání – tržní kapitalizace ČEZ je 11 miliard eur) je nápad, nad nímž levicové výkřiky o dluhové kolonii přestávají znít hystericky. Pětiletý „time-out“ z eura je z hlediska integrity měnové zóny dokonce nebezpečnější než vyloučení – je to fíkový list nabízející politickým silám, jež mají zaječí úmysly, zdánlivě méně potupný a definitivní odchod. Přitom je jasné, že z time-outu by se Řecko nikdy nevrátilo. Pokud by se mu s drachmou dařilo dobře, nechtělo by; pokud ne, nechtěla by ho zpátky eurozóna.

Ukázalo se ale, kdo opravdu grexit nechce: Francie. „Pomož mi, abych ti mohl pomoci,“ řekl prezident Hollande Tsiprasovi a poslal do Řecka tým expertů, kteří pomohli novému ministru financí Tsakalotovi zformulovat nabídku reforem. „Řecký program je seriózní a důvěryhodný,“ měl pak jasno v pátek již v době, kdy všichni ostatní činitelé říkali, že ho teprve studují. K Hollandovi se připojil italský premiér Renzi, který prohlásil v interview pro Il Messagero: „Říkám Německu: Co je moc, to je moc“. Nakonec se ukázalo, že Němci se grexitu přece jen bojí. To, že zmizel z agendy, byl Hollandeův triumf. „Evropa zvítězila,“ prohlásil po jednáních. Grexit je nepřijatelný, znamenal by, že „Evropa dělá krok vzad“.

Proč se s eurem musí zacházet jako s jadernou zbraní? Proč musí na odchodu z eurozóny pracovat na řeckém ministerstvu financí tajná buňka a Německo pracovat na tomtéž nevábnými „pasivně-agresivními“ metodami? Má to své politické i ekonomické důvody a právě to, jak jsou propleteny, doslova drtí evropský kontinent.

Rozsáhlou analýzu najdete v novém čísle Týdeníku Echo.