1 Komentář

Neloajalita je hrozná česká vlastnost

Témata: , , ,

Na dnešní české politice je zoufalé tempo její holandizace. Tím nemyslím proslulý pragmatismus Holanďanů, ale politickou roztříštěnost. V Holandsku volby letos v březnu vyhrál stávající premiér, jeho liberálové získali 21 procent, následovalo pět stran těsně nad nebo těsně pod 10 procent, dále čtyři strany mezi pěti a třemi procenty. Výsledkem byl zmařený půlrok, vláda se ustavuje teprve teď. K napodobování na tom není nic.

Česká politika má akutní problém s roztříštěností od středu doprava. Nejsilnější v tomto segmentu, občanští demokraté, jejichž výsledky se prvních dvacet let od založení pohybovaly mezi 20 a 35 procenty, letos oscilují kolem holandských deseti bodů a část jejich špiček je připravena vydávat takový výsledek po volbách za úspěch. Dvoukoalice se o prázdninách rozpadla ze strachu, že by shodila desetiprocentní laťku, teď se funkcionáři KDU-ČSL v hloubi svých lidoveckých duší obávají, že by se jim totéž mohlo stát i s tou pětiprocentní. STAN kandiduje ze setrvačnosti a uražené ješitnosti svých předáků. Topka je na tom podobně jako lidová strana, z níž kdysi předseda topky utekl. Následují ministrany, o jejichž šancích škoda mluvit – Svobodní, Realisté, ODA. Mimo, s mixem rozumných a vedle toho otřesných programových bodů, stojí Piráti a Okamurova SPD. O obou těchto naprosto nevypočitatelných formacích tu je řeč hlavně z toho důvodu, že se je řada voličů dřív zvyklá volit mírně doprava kupodivu chystá volit.

Není přitom jeden velký důvod, aby od středu doprava nedominovala tak jako kdysi ODS. Kandiduje s programem rozumné, nenacionalistické pravice, jistá rezervovanost vůči stále rychlejšímu projektu evropské integrace se překrývá s nastavením většiny Čechů. Se 14 tisíci členů má objektivně početnou členskou základnu. Jednotlivých menších důvodů pro vegetování ODS by se samozřejmě několik našlo: historická pověst (horší než její skutečná historie, to ale přesahuje možnosti tohoto sloupku), nevýrazné vedení, mdlá kampaň, příkop, který modré dělí od mediálního pokrokářského mainstreamu.

O hlavním důvodu se kupodivu téměř nemluví – je to nedostatek loajality, který je u nás téměř na úrovni společenské charakteristiky. V případě ODS můžeme nedostatek loajality detekovat u všech bývalých předsedů: Václav Klaus byl minule schopen podpořit patvar Jany Bobošíkové, Mirek Topolánek o straně, skrze niž nastartoval svůj druhý život, dnes vůbec nemluví laskavě (viz nové číslo Týdeníku Echo), Petr Nečas se v nějaké míře nechal zapojit do tragikomického oživování konkurenční značky ODA, pokud můžeme věřit jejímu předsedovi a jeho zaměstnavateli Pavlu Sehnalovi.

Macešství se neomezuje na bývalé předsedy. Jeden příklad: autor slyšel před třemi lety na debatě o StB výraznou tvář ODS 90. let Jana Rumla, jak na otázku, kdo bránil otevření archivů a razantnějšímu vyrovnávání s minulostí, absurdně a v rozporu se skutečností odpověděl: ODS. V tu chvíli se zdálo, jako kdyby skutečně zapomněl, že za tuto stranu byl po léta ministrem vnitra. Dospělí lidé, kteří nejproduktivnější část svého života spojili s konkrétním uskupením, buď ho zakládali, nebo v prvních letech vychovávali, necítí k němu po letech o nic větší přízeň než k uskupením, která zakládali jejich tehdejší soupeři. Je to komplex odtažitého rodiče.

A co teprve voliči, lidé, kteří volívali modré, a teď budou volit řekněme Piráty. Přestože tato formace, která v sobě najednou objevuje klasický liberalismus, vymyslela referendum o soudcích, kandiduje s požadavkem odvolávat státní představitele na základě peticí a referend, žádá větší pravomoci pro něco tak tragického jako Evropský parlament, chce dotovat elektroauta a zdražovat energii z uhlí. Před každými volbami do českého veřejného prostoru vtrhnou experimentátoři, o nichž by člověk nedokázal říct, jakou objektivní potřebu ztělesňují, kromě nějaké své tělesné. Měli jsme už experimenty typu Věcí veřejných, hnutí ANO, veřejné poučení nula. To je komplex odtažitého voliče.

Volební akt není umělecké dílo, jímž člověk zachytí svou momentální náladu. Politické strany se nehodí jako projekční plátno vlastního ega (ta či ona politická strana je mi málo nóbl). Nehodí se k provádění testů, jestli se program od mého pohledu na svět odlišuje o pět, nebo dokonce o sedm procent. Politické strany máme od toho, aby zastupovaly základní politické směry. A ty politické směry, jejichž příznivci hledají pořád nějakou novou formu, dlouhodobě ztratí. Tak jednoduše to dopadne.

Vstanou noví extremisti Tomio Okamura už získal, o čem Miroslav Sládek kdysi jenom snil
Wabi Daněk: citlivý muž Zemřel muž, díky jehož písním lidé mohli předstírat, že jsou v jiném světě
/
komentátor

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhl Havlovo prezidentství, vyšel v roce 2014.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.