Jak se Šimon Peres zasloužil o mír a o atomovou bombu

Jak se Šimon Peres zasloužil o mír a o atomovou bombu
Šimon Peres podepisuje kondolenční knihu po smrti Václava Havla Foto: FOTO: Pavlina Schultz
Komentáře

Jiří Peňás

V nekrolozích za Šimonem Peresem, izraelským politikem z gardy zakladatelů, se objevovala též zmínka, že „přivedl Izrael do klubu jaderných mocností“. Tato jakoby epizodní zásluha v sobě skrývá mimořádné drama, jehož vyřešení umožnilo Státu Izrael přežít i ve stavu permanentního ohrožení vlastní existence.  

Rozhodnutí získat a vlastnit jadernou bombu patřilo k nejobtížnějším v dějinách Izraele. Ne snad intelektuálně – Židé byli vždy vynikajícími vědci – , ale morálně a politicky. Zakladatel státu a ministerský předseda David Ben Gurion k němu dospěl v roce 1955, když viděl, že dosavadní záruky existence nového státu (tedy podpora a solidarita Západu, který se z regionu vytrácel) nebudou stačit. Uvědomil si, že tváří v tvář nekonečnému arabskému nepřátelství nemůže Izrael spoléhat na nikoho jiného než sám na sebe. Ben Gurion byl napůl vizionář a napůl skeptik: s hrůzou si uvědomoval, že izraelsko-arabský konflikt je v podstatě neřešitelný, že Arabové se s židovským státem nikdy nesmíří a snu na jeho zničení se nevzdají. Po dlouhých úvahách a analýzách za zavřenými dveřmi dospěl k závěru, že bezpečnost musí být založena na jaderném odstrašení.

Šlo o nesmírně delikátní operaci, svým způsobem dobrodružství: pouštěla se do něj země, která existovala pouhých deset let, měla dva a půl milionu obyvatel, přičemž velká část stále žila v relativně primitivních poměrech polovojenského budovatelského státu, průmysl se teprve řádně rozjížděl.

Co ale nechybělo, byla vůle, odhodlání a jistota, že věc má svůj morální smysl, byť jde o záležitost smrtonosnou. Plán, který se musel realizovat ve stavu nejvyššího utajení, protože bylo zřejmé, že by ho dosavadní jaderné mocnosti USA a SSSR nikdy neschválily, měl samozřejmě i své vnitřní odpůrce. Proti byli někteří významní armádní stratégové, kteří tvrdili, že riziko útoku na Izrael se tím jen zvýší a nepřátelská strana bude k němu mít vhodnou záminku. Přesto Ben Gurion svůj plán prosadil, k čemuž potřeboval vhodné pomocníky. Tím nejspolehlivějším byl Šimon Peres.

Izraelský historik Ari Šavit v knize Země zaslíbená (česky 2015) jeho roli popisuje takto: „V létě roku 1956 vyslal Ben Gurion Šimona Perese coby čarodějnického učně do Paříže, aby tam kouzlil svou hůlkou. Jakkoli to bylo značně nepravděpodobné, ředitel na ministerstvu obrany Peres dostal nakonec vše, pro co si do metropole nad Seinou přijel. Tento třiatřicetiletý absolvent vzdělávacího komplexu v mládežnické vesnici Ben Šemen, kde studoval u pacifisty Siegfrieda Lehmanna, dokázal během velmi krátkého času realizovat jeden z největších strategických záměrů poválečných let, neboť se mu podařilo přesvědčit velkou evropskou mocnost, aby malé blízkovýchodní zemi umožnila vyrábět jaderné zbraně. Peres získal v Paříži v dané záležitosti příslib poskytnutí kompletních služeb – Francie se zavázala, že poskytne Izraeli své inženýry, techniky, know-how a také že náležitě zaškolí izraelský personál. Podle nejrůznějších zahraničních publikací získal tehdy židovský stát od Francie jaderný reaktor, zařízení na separaci plutonia a technologii na výrobu raket. Ben Gurionova vize, Peresova mazanost a pilná práce několika málo dalších Izraelců, kteří se k němu v Paříži připojili, se postaraly o to, že Francie vložila do izraelských rukou prometheovský oheň moderního věku. Židé tak poprvé ve své historii měli možnost vymazat z povrchu zemského jiný národ.“

Kvůli tomu však Židé jadernou bombu získat netoužili. Práce na jaderném reaktoru, který postavili s Francouzi v Dimoně (1957–1967), a to i navzdory roztržce s de Gaullem v roce 1965, byla součástí nebývalého úspěchu židovského státu. Ten v 60. letech nejen upevnil svou existenci, ale byl schopen zaručit svým občanům důstojný, svobodný a materiálně stále bohatší život. Pod ochranným zvonem jaderného reaktoru se Izrael stal moderní, západní demokracií, realitou, která neměla na Blízkém východě široko daleko obdoby. Skutečnost, že Izrael ovládl (s velkou pomocí Francie, byť její politika prodělala v polovině 60. let ostrý obrat k arabskému světu) jadernou technologii a sahá po jaderné zbrani, musely akceptovat i Spojené státy, které pochopily existenciální důvody izraelského činu.

Úzkost však nikdy z Izraele nezmizela. Obavy ze zániku státu se vracely a kulminovaly v okamžicích krize: v týdnech před vypuknutím tzv. šestidenní války v červnu 1967 i po drtivém izraelském vítězství, opakovaly se v říjnu 1973, kdy se Izrael v prvních dnech tzv. jomkipurské války ocitl v dokonalém obklíčení a mnozí považovali jeho osud za zpečetěný. Ani tehdy však myšlenky na použití jaderné zbraně nepřekročily teoretické úvahy. Ministerská předsedkyně Golda Meirová se rozhodla jadernými zbraněmi zahrozit, ale nikdy neměla v úmyslu je skutečně použít. Měla, podobně jako její předchůdci i následovníci, na paměti základní axiom, s nímž židovský stát svou jadernou bombu vyrobil: chovat se tak, jako by ji neměl. Tato doktrína, podle níž je Izrael jadernou mocností, ale bude vždy jednat, jako by jí nebyl, vychází z morálního závazku, který zakladatelé a udržovatelé Státu Izrael ctili. Izrael nebude jadernou bombou provokovat nepřátelské Araby, nepodnítí jaderné zbrojení na Blízkém východě a nepřijme bezohlednou, amorální bezpečnostní strategii. Vždy bude v rámci mezinárodní komunity postupovat odpovědně, a protože dokáže pochopit, jaké zděšení nahání džin atomové zbraně, nebude ho nikdy vytahovat z lahve. Bude pevně zašpuntován – ale bude.

Šedesát let od Peresovy cesty do Paříže ten pozoruhodný stát existuje, i když stále na hraně možného zániku. Žije s vědomím, že nejsou záruky, že jeho nepřátelé by v případě vlastnictví „svých“ jaderných zbraní postupovali stejně obezřetně jako Izrael. Tento stav nejistoty trvá a není nic na obzoru, co by to mělo změnit. Šimon Peres dělal mnohé pro to, aby jakousi jistotu měl Stát Izrael.