‚Nepatří nikam. Tak jdou na sebevražednou misi‘
Bojovníci ze severu
ROZHOVOR
Mladí muslimové opouštějí evropské země a odcházejí bojovat za islámský stát nejen do Sýrie, ale také do zemí jako Somálsko. Milice al-Šabáb verbují své stoupence i v Dánsku, jak ukázal dokument Bojovníci ze severu, který zahajoval filmový festival Jeden svět a studentská porota jej vybrala jako nejlepší film z kolekce snímků pro studenty. S jakými problémy se při natáčení potýkal režisér Soren Steen Jespersen a co si myslí o radikalizaci mladých?
Na začátku filmu je scéna, kdy promují doktoři. Pak ale dojde k explozi, která zabije desítky lidí včetně somálského sebevražedného atentátníka. Jak se vám podařilo ten záběr získat?
Bylo to dostupné na internetu, ale nikdo se o to nezajímal. Protože šlo jen o Somálce, který zabil další Somálce. Přitom tam byl i dánský občan (pozn. Abdí, který odjel z Dánska a v Somálsku se z něj stal sebevražedný atentátník). Nezajímala se o něj ani média v Dánsku. Ten záznam je sestříhaný, nejhorší části jsme odstranili.
Bojovníci ze severu jsou vaším prvním filmem jako režiséra. Proč jste si vybral právě tohle téma?
Dřív jsem pracoval hlavně na televizních dokumentech. K tomuhle tématu mě přivedl můj kolega režisér (pozn. dánský novinář Nasib Farah, který je původem ze Somálska). On ty kluky zná – z doby, kdy byl dítě, z klubů, z ulice. Celý projekt je pro něj hodně osobní. Chtěl zjistit, proč se jeho kamarádi pouštějí do něčeho takového.
Film je zároveň apelem na dánskou společnost. Máme pro všechno nálepky – ty jsi muslim, ty jsi terorista. Přimělo mě to přemýšlet o sobě samém. Říkám si, jak se na tom všem podílíme my.
Co jste tedy dokumentem chtěl divákům říct?
Mířil jsem především na dánské publikum nebo západoevropské diváky. Všichni se musíme zamyslet nad mechanismem, jak se vytvářejí teroristé a také konflikty mezi námi a muslimskou společností. Mezi většinou a menšinou vzniká propast. Chci tím divákům říct, že spolu musíme komunikovat. My jako většinoví „bílí křesťané“ v Dánsku částečně neseme zodpovědnost za to, že se z těch dětí nestanou naši nepřátelé. Přicházejí sice odjinud, ale jsou součástí naší společnosti.
Dánové se považují za tolerantní. Je to sebeklam
Proč někteří mladí muslimové odjedou do Somálska? Co je špatně?
Je to velmi komplexní problém. Podle mě mají hlavně pocit, že nepatří do dánské společnosti. Mají pocit, že nepatří vůbec nikam. Každý mladý člověk hledá místo, kam by se zařadil. Ti kluci si říkají, že jejich život v Dánsku nemá žádný smysl. Proto odejdou.
Když jsem se do projektu pouštěl, zamyslel jsem se nad tím, jaké vůbec mají alternativy k životu. Třeba ten kluk z dokumentu, který ve stínu vypráví svůj příběh. Jeho alternativa je žít na ulici, opíjet se, brát drogy. Vedl opravdu mizerný život.
Prostě to není vždycky výběr mezi sebevražedným atentátníkem a dobrým životem v Dánsku. Když jsou navíc nešťastní a nemají dost silný charakter. Ta volba není jednoduchá.
Jsou Dánové tolerantní vůči muslimům?
Dánové si myslí, že jsou velmi tolerantní a otevření. Myslí si, že k nám může přijít každý. Ale není to pravda, je to sebeklam. Jenomže je těžké vidět realitu. Dřív jsme bývali velmi homogenní společností a tuto homogenitu jsem si chránili. Není to jako třeba v New Yorku. Do Dánska přicházejí lidé z různých částí světa a usadí se tu. Žije tu pět a půl milionu lidí, z toho 250 000 jsou imigranti. Je to dlouhý proces naučit se žít vedle sebe.
Takže muslimové se v Dánsku necítí příliš vítaní?
Ano, mnoho z nich se tak necítí. Mnozí zažívají diskriminaci, ale je to jakýsi druh sofistikované diskriminace. Především pro mladé lidi je těžké vytvořit si vztahy s okolím. Když žádají o práci, zaměstnavatel radši vezme toho bílého kluka. Stává se to často a je to velmi dobře zdokumentované.
Získat důvěru trvalo dlouho
Zpátky k vašemu dokumentu. Když jste natáčeli v Dánsku, vyhrožoval vám někdo?
Ne, opravdu ne. Často se mě na to ptají, ale nedostal jsem žádné výhrůžky. Samozřejmě jsme o tom mluvili. Pracoval jsem s kolegou a hodně jsem mu věřil. Zná v somálské komunitě mnoho lidí. Říkal, že není, čeho se bát. No tak jsem se nebál.
Čtěte také: Nejlepší filmy: Pili jsme lidskou krev. Už jsi někoho popravil?
Navštívil jste někdy Somálsko?
Ne, bohužel ne. Jenom Nasib (pozn. druhý režisér Nasib Farah). Měl jsem tam jet, ale zrovna jsem byl nemocný. Příště pojedu s ním. Chci vidět Mogadišo a mít tu zkušenost odsud.
Jak se vám podařilo kontaktovat toho mladého Somálce v Dánsku?
Všechny zásluhy musím přiznat Nasibovi. Dřív patřil do jeho party kamarádů. V somálské komunitě si musíte získat důvěru. Takže jsme si dlouhou dobu jenom povídali o všem možném, kromě al-Šabáb (pozn. militantní islámská skupina v Somálsku) a jeho bojovnících. Zabralo to dlouhou dobu, než se rozhodl vystoupit ve filmu.
Byl nakonec rád, že neodjel do Somálska? Jaký teď vede život?
Je rád, že neodjel a nestal se sebevražedným atentátníkem. Ale není šťastný. Chybí mu jeho přátelé a debaty o okolním světě. Vídám se s ním každý týden a snažím se mu pomoct, aby se zbavil alkoholu. Pořád ztrácí svůj telefon. Procházím ulicemi a někdy na něj čekám hodiny. Děláme s Nasibem, co můžeme, abychom mu pomohli. Je mladý, je mu osmadvacet.
Na čem budete pracovat dál?
Budu dělat to samé. Sledujeme příběhy bojovníků al-Šabáb, kteří skupinu opustili. Dostali se tím do pasti. Když se vrátí do své evropské domoviny, čekají je léta a léta ve vězení. Když zůstanou v Somálsku, pravděpodobně je zabijí, pokud je najdou. Sice nechceme, aby se mladí radikalizovali, ale co jsme ochotní pro to udělat, abychom to zastavili? Nedáváme jim žádnou alternativu. Jen uvalujeme sankce.
