Prozření se jen tak konat nebude

Sledování zpráv přináší člověku rámcově obeznámenému se zákonitostmi fungování ekonomiky skutečně dostatek podnětů ke kroucení hlavou. Trvalkou letošního roku je nekončící jásání z bankovních kruhů nad „bezpečným dodržováním inflačního cíle“ – to je citace z kruhů vedení centrální banky, kdo by nevěděl.

V posledních měsících se k tomu přidává nářek nad vývojem cen potravin s máslem jako hitem letního času. Ostudou sdělovacích prostředků je fakt, kdy obě tyto zprávy staví vedle sebe bez poukázání na zjevný rozpor. Novináři za tento stav přímo nemohou, ale jejich idiotská rezignace na jednoznačnou souvislost mezi těmito ukazateli přímo bije do očí.

Několik let centrální instituce provádějí opatření na hranici legality, aby rozjeli inflaci – a v roce 2017 jim to konečně vychází. Sám autor těchto řádků opakovaně poukazoval na zvrhlost takové snahy, ale v bouři mediální hrůzy nad propadem do deflační spirály takové hlasy zcela zanikaly. Teď tedy konečně máme to, co jsme (skoro) všichni chtěli. A jako by nám až teď docházelo, že inflační cíl znamená růst cen a že to, co se děje třeba i s tím máslem, má jeden z hnacích motorů i v politice usazené v kancelářích ČNB. Nikoliv jediný, nikoliv hlavní, ale stejný směr působení snad už nyní musí být zřejmý.

Klíčové monetární instituce planety již dlouhou dobu provádějí opatření, která byla kdysi nepředstavitelná – říkejme jim kvantitativní uvolňování, byť toto označení se používá jen někde; jde však o totéž. Jde o nový nástroj, který byl spuštěn poté, co úroková míra přivedla hospodářství do tzv. pasti likvidity a přestala – jak se píše v učebnicích – účinkovat. Vůbec není náhodou, že taková opatření preferují dlužníky a staví je před věřitele. Nebo jinak řečeno vede tato politika k okrádání všech, kteří pracují za mzdu a spoří. To se děje různými kanály, ale tím nejprůhlednějším jsou právě úspěšně roztočená kola inflace. Je zcela jisté, že není daleko doba, kdy se právě inflace, z níže nebude úniku, stane velkým problémem. Ale svůj historický úkol nyní plní…

Ke kvantitativnímu uvolňování centrální banky sáhly proto, aby v situaci zamrzlé ekonomiky a při nefungujících fakticky nulových úrokových sazbách otevřely cestu k tzv. fiskální stimulaci – aniž by vedla k problémům spojeným s excesivním nárůstem státního zadlužení. To už je trochu méně průhledné, ale konstatujme aspoň to, že výše uvedená politika centrálních bank umožňuje nárůst veřejného zadlužení i ve stavu, kdy by za nezměněných okolností vedlo na dluhopisových trzích k tomu, co jsme v extrémní podobě viděli třeba v případě Řecka a Španělska. Jinými slovy umožnila politikům dávat voličům nejrůznější dárečky i v situaci, kdy dluhopisové trhy něco takového začínaly tvrdě trestat.

Díky kvantitativnímu uvolňování máme inflaci, která potají vytahuje peníze z kapes všem, kteří nakupují, a přesouvá je těm, kteří jsou tak či onak napojeni na veřejné rozpočty. Aniž by o tom musel někdo někoho přesvědčovat, hlasovat, cokoliv. Dluhopisové trhy jsou uklidněny a státní rozpočty mohou vesele bujet, aniž by je globální trhy poslaly ke dnu. Jde o poměrně sofistikovanou a zdaleka ne všem srozumitelnou sekvenci kroků, ale cíl a záměr je jasně předvídatelný.

Centrální bankéři se tak spojili s politiky a napomáhají všemi možnými nástroji jejich úsilí o redistribuci bohatství ve společnosti. To je fatální posun v jejich kompetencích a veliké nebezpečí pro demokratické uspořádání společnosti, protože o klíčových politických otázkách tak spolurozhodují nikým nevolené autority. Vůbec není shodou okolností, že právě v době, kdy je psán tento text, vyzývá šéf eurokomise Juncker, také vlastně nikým nevolený, k faktickému vytvoření unijního ministerstva financí s klíčovými pravomocemi právě v těchto otázkách.

Ještě další rozměr tomu všemu dává pohled na již několik měsíců známé přehledy o miliardářích čerpajících peníze z eurofondů. Jedna větev ekonomie varuje a snáší od nepaměti důkazy, že cílem státu je přerozdělování majetku od … chudých k bohatým. Při pohledu na dnešní realitu se nechce věřit, že jsou třeba ještě další potvrzení takových závěrů. Dokud nám nedojde, že každou snídaní, kdy si mažeme máslo na chleba, přispíváme na luxusní živobytí těch, kteří i bez toho nejvíce vydělávají, nebude nám pomoci. Při pohledu na volební preference to vypadá, že prozření se jen tak konat nebude.