1 Běloruský underground

‚Naše diktatura je nám milejší, než nějaká cizí‘

ROZHOVOR

„Jsme rukojmí současné situace, což zvláště Bělorusové cítí silně. Počínání Vladimira Putina je naprosto nepředvídatelné a z mašinérie propagandy se točí hlava. A my tu válku máme opravdu za humny. Proto si i myslím, že v příštích volbách bude mít prezident Alexandr Lukašenko opět silnou podporu. Lidé se bojí, že by přišli i o to málo, co mají. Zkrátka naše diktatura je nám milejší, než nějaká cizí,“ řekl v rozhovoru pro ECHO24.cz běloruský umělec Michail Gulin. Do Prahy přijel podpořit dokument Made in BY. Snímek o běloruském undergroundu uvedl festival Jeden svět

„Snažím se poukazovat na problémy veřejného prostoru i veřejného podvědomí, a to hlavně skrze mou performanci, kvůli které jsem přijel do Prahy. Mimo to se zabývám i malbou.“ 

Může to být důvodem, proč úřady vaše výstavy v Minsku několikrát zakázaly?

Nejenom proto. V Bělorusku je veřejný prostor něco, co nepatří člověku, ale státu - a to já zpochybňuji. Člověk by přece měl mít právo ovlivňovat prostor, ve kterém žije, i když jde třeba jen na procházku.

Když jsem se teď například prošel po Václavském náměstí, viděl jsem pouliční muzikanty nebo pantomimu. To by u nás vůbec nebylo možné. V Bělorusku by vás z městských prostor okamžitě vyhnali. Maximálně si na chvíli stihnete zahrát v metru, ale na otevřeném prostranství to neexistuje. Na jakoukoli akci ve veřejném prostoru potřebujete oficiální povolení.

Loni v říjnu jste byl za instalaci své skulptury Osobní památník na jednom z největších minských náměstí zatčen. Co se přesně stalo?

Účastnil jsem se projektu Goethe-Institutu o problémech veřejného projevu. Byl jsem jeden z mála umělců, který se projektu zúčastnil na mezinárodní úrovni. Intervence do veřejného prostoru jsem dělal v Litvě, Rusku a v Minsku. Vždy to mělo trošku jiné téma, v případě Minsku jsem se zaměřil na svobodu jedince ve veřejném prostoru.

„Na každé policejní stanici je vždy alespoň jeden takový sadista, který vás zmlátí se zbytečnou krutostí, aby vás odstrašil.“

Vytvořil jsem variabilní skládací plastiku z barevných kostek a ty jsem vždy poskládal na nejdůležitějších náměstích v Minsku. Název projektu je Osobní památník a památníky vždy stály a stojí na náměstích. Tímto projektem jsem se snažil zjistil, jestli se soukromá osoba může nějakým způsobem vyjádřit, když ji něco ve veřejném prostoru chybí. A mě chybělo právě barevné minimalistické umění.

Během této akce nás na Říjnovém náměstí zadržely zvláštní zásahové jednotky, které tam na nás už čekaly. Před tím jsme stihli vystavit plastiky na třech jiných náměstích, naposledy na náměstí Nezávislosti. Když jsme na něj ale šli, procházeli jsme kolem sídla KGB, kde jsou kamery. Policie tak šla hned do akce s podezřením, že bychom mohli udělat nějaký politický flash mob.

Na jak dlouho vás policie zadržela a jak to odůvodnila?

Drželi nás 24 hodin. Byli se mnou další tři pomocníci z řad mých studentů a ještě jedna dívka, která vše natáčela. Předně nám vůbec nechtěli říct, proč nás zadrželi a z čeho jsme obviněni. Pak jednoho z těch dobrovolníků brutálně zbili. Pokusili se zbít nás všechny, ale nějak jsme se ubránili. Ten zbitý student byl navíc afrického původu, takže velkou roli hrál i rasismus, jemu navíc i celou dobu nadávali a uráželi ho. Ptali jsme se jich stále dokola, proč nás zadrželi, proto byli tak suroví. Na každé policejní stanici je vždy alespoň jeden takový sadista, který vás zmlátí se zbytečnou krutostí, aby vás odstrašil.

Čtěte také: Vítěz podle diváků: thriller o gorilách, který sahal na Oscara

Nakonec nás obvinili z kladení fyzického odporu při zatýkání a z neochoty se legitimovat. Jedná se o standardní obvinění, když je někdo nepohodlný. Jde o vaše slovo proti slovu příslušníka. Většinou nemáte ani žádné svědky, takže nejde z vaší strany nic dokázat. V Bělorusku se v těchto případech užívají dva protokoly – první se vztahuje na to, když se chováte na veřejnosti nepřístojně, mluvíte například sprostě, a ten druhý je právě kladení odporu při zatýkání.

„Jakýkoli projev, který se odehrává ve veřejném prostoru, je chápán politicky. Minsk se proměnil v tranzitní zónu, průchoďák.“

Tyto paragrafy se běžně používají, když třeba potřebujete někoho odklidit na 14 dní z města při takových příležitostech, jako bylo například mistrovství světa v ledním hokeji v minulém roce. To stačilo, aby člen opozice vyšel ráno z domu, a už ho sebrali příslušníci a použili tento paragraf.

Dřív, když jsem instaloval nějakou plastiku, se policista otočil a raději dělal, že to nevidí. Dnes vás preventivně seberou a pak teprve začnou zjišťovat, jestli se to vyřeší nějakou pokutou, nebo jestli vás nechají na základě zmíněného paragrafu 15 až 20 dní sedět.

Přestože jsou to zdánlivě malé náznaky neposlušnosti, nemůže se třeba režim bát, že se mohou přehoupnout ve velké protesty opozice?

Praxe politického protestu je dnes mnohem kreativnější a velká část opozice používá k politickým protestům právě umění . Reakce režimu je pak taková, že když něčemu nerozumí, tak to pro jistotu zajistí a až posléze zjišťuje, o co vlastně šlo.

„Samozřejmě když politické vězně srovnáme se zvěrstvy, ke kterým dnes na světe dochází, tak vám to může připadat bezvýznamné. Ale je to drama naší země, ať už to je 15 tisíc, nebo miliony. I jeden člověk stoji za to, abychom ho hájili a abychom se proti jeho situaci vymezili.“

Tohle se zintenzivnělo po roce 2011, kdy se konaly velké flash moby – lidé pochodovali městem a pouze beze slov tleskali. Nevznášeli žádné politické požadavky, přesto to režim tvrdě potlačil. Od té doby je jakýkoli projev, který se odehrává ve veřejném prostoru, chápán politicky. Minsk se proměnil v tranzitní zónu, průchoďák.

A jak to tedy dopadlo s vaším obviněním?

Poté, co nás propustili, nás tahali ještě po soudech. Ježe my jsme ten případ vyhráli, což je naprosto ojedinělé. Nestává se to. Lidi jsou většinou rádi, že zaplatí pokutu, a zapomenou na to. 

Vy jste do Prahy přijel hlavně kvůli podpoře dokumentu Made in BY, který uvádí festival Jeden svět. Film ukazuje bohatou kulturní scénu v Bělorusku, plnou talentovaných umělců, kteří ale stále více kvůli své tvorbě podléhají perzekucím ze strany režimu. Jaký je běloruský underground?

Při projekci filmu Made by BY jsem si uvědomil, že všechny ty lidi znám. Všichni jsou strašně talentovaní, ať už se jedná o umělce, novináře, režiséry nebo choreografy. Oni ale nikdy nebudou u nás v televizi nebo národní galerii. Jsou vyloučeni z oficiálního života, protože jejich cílem není mít velký byt v centru Minsku, rekreační vilu nebo drahé auto. Jsou tudíž neuplatní, režim si je nemůže koupit.

Čtěte také: Jsou ještě teenageři, ale dokázali se postavit komunistické vládě

V dokumentu jsme mohli vidět právě i tu druhou stranu – oficiální estrádu, celebrity. To jsou lidé, kterým jde právě o hmotné statky, kterými si je režim kupuje. Já jsem například známý umělec, ale v zahraničí, ne doma. Za všechny dále jmenujme výborný soubor Běloruské svobodné divadlo – a obdobných umělců, kteří jsou uznáváni venku, nikoli doma, je celá řada.

S jakými nejpalčivějšími problémy se aktuálně Bělorusko potýká?

Rozhodně Ukrajina a političtí vězni.

Naším největším problémem je jednoznačně dění na Ukrajině. Je to i vnitřní problém Běloruska a bude dokud na Ukrajině nenastane mír. Je to hrůza, která nás vrhá někam do hlubokého středověku. Je to něco, co je tak strašně blízko a čemu se nikdo nemůže vyhnout. K nám ruská krize dorazila se zpožděním několika měsíců – jsme tak propojení a provázaní, že něco, co se týká Ruska a Ukrajiny, se nemůže neodrazit i u nás.

„My válku na Ukrajině máme opravdu blízko, dá se říct za humny. Navíc ji vidíme i v televizi. Mašinérie propagandy, kterou sledujeme, je něco, z čeho se člověku točí hlava.“

Druhý problém jsou političtí vězni. Ať se Lukašenko tváří, jak chce, tak ty lidi jsou zavření. Včetně kandidáta na prezidenta z posledních voleb, který sedí nejdéle ze všech kandidátů, které zavřeli. Nicméně se velmi drží, dosud nepodepsal žádost o milost, a to i přesto, že na něj byl vyvíjen velký tlak. Podepsání prosby o milost je pro režim znak, že vězně zlomil a že zvítězil. Pak by byl stejně jako ostatní kandidáti propuštěn.

Politických vězňů jsou v Bělorusku desítky. Když se podíváme, za co a na jak dlouho jsou věznění… Nejde o žádné závažné obvinění jako je například vražda. Jde nanejvýš o nějaké napomáhání, nabádání nebo maximálně vandalství. Za to ale třeba sedí na šest, sedm let.

Samozřejmě když politické vězně srovnáme se zvěrstvy, ke kterým dnes na světe dochází, tak vám to může připadat bezvýznamné. Ale je to drama naší země, ať už to je 15 tisíc, nebo miliony. I jeden člověk stoji za to, abychom ho hájili a abychom se proti jeho situaci vymezili.

Za jeden z největších problémů Běloruska jste označil dění na Ukrajině. Alexandr Lukašenko v posledních měsících několikrát naznačil určitý příklon k Západu. Vnímá také Alexandr Lukašenko ruskou agresi na východě Ukrajiny jako ohrožení? Protože v posledních měsících několikrát naznačil určitý příklon k Západu.

Lukašenko je především populista. Dokáže dvakrát i třikrát do roka otočit, jednou je pro Západ, jednou pro Rusko. A to, co teď dělá je reakce na naprosto nepředvídatelné počínání Vladimira Putina. Myslím, že to cítíme všichni. Jsme rukojmí současné situace, což zvláště Bělorusové cítí silně. Proto si i myslím, že v příštích volbách bude mít Lukašenko opět silnou podporu. Lidé se bojí, že by přišli i o to málo, co mají. Zkrátka naše diktatura je nám milejší, než nějaká cizí.

My tu válku máme opravdu blízko, dá se říct za humny. Navíc ji vidíme i v televizi. Mašinérie propagandy, kterou sledujeme, je něco, z čeho se člověku točí hlava. Proto se možná i Lukašenko v poslední době přiklání k Západu. Také se začíná projevovat snaha o uvědomování národní identity, která byla dosud ztuha potlačována. Rozhodne bych se z toho ale neradoval, je to pouze vynuceno situací.

Čtěte také: Jste ve válce, i když neslyšíte výbuchy, říká ukrajinská aktivistka

Díky naší geografické poloze jsme s Ruskem provázáni ať už chceme, nebo ne. Nemůžeme se hned jen tak vázat na Evropu. Také musíme počítat s tím, že Rusko má a v postsovětském prostoru vždy bude mít své zájmy. Naše opozice má navíc historicky nejslabší pozici.  

Michail Gulin je osmatřicetiletý běloruský výtvarný umělec a performer. Ve své tvorbě se zaměřuje na otázku sebeurčení národa nebo na klišé vnímání současné reality. Snaží se také z jiných úhlů nahlížet na fobie a stereotypy moderního člověka. Před svým zatčením v říjnu minulého roku vyučoval na fakultě architektury na univerzitě v Minsku, posléze byl ale donucen odejít. Dnes je na volné noze – spolupracuje se zahraničními galeriemi a kurátory. Jeho snem je hlavně, aby v umění přestala existovat hierarchie a on i celý běloruský underground přestali být vnímáni jako umělci z kolonií.

Čtěte také: ‚Pili jsme lidskou krev.‘ Nepotrestaní vrazi se sami usvědčují

Ukrajinci jsou líní najít si informace, říkají tamní novináři


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.