Tak strašně zoufalý pokus o vyvolání ducha rasismu

Černoši zastřelení bělochy. To je v posledním roce zřejmě nejfrekventovanější zpravodajský žánr, jímž Spojené státy zásobují svět. Poslední střelba v Charlestonu, kde bílý mladík postřílel v kostele devět členů afroamerické kongregace, je dalším příspěvkem tohoto smutného žánru. Ale taky přesahuje do oblasti žánru jiného a v několika podstatných rysech se od událostí poslední doby liší.

Skutek to byl nepochybně odporný. Střelec jménem Dylann Roof si vybral černošský kostel (zřejmě poté, co svůj původní záměr střílet na univerzitě vzdal kvůli bezpečnostním opatřením) a na členy jeho kongregace začal střílet poté, co s nimi v kostele celou hodinu seděl a účastnil se jejich biblického studia. Údajně přitom jednomu z přeživších řekl: „Musím to udělat. Znásilňujete naše ženy a zabíráte celou zemi. Musíte jít.“ Aby nebylo pochyb, zanechal po sobě na internetu manifest a velkou sbírku fotografií. Obojí o jeho rasismu svědčí měrou vrchovatou.

Manifest je, přinejmenším na kluka, který nedochodil střední školu, napsaný relativně gramotně, ale to jen podtrhuje, že je to snůška ideologických blábolů, které nasál člověk s velmi omezeným horizontem i životní zkušeností. Fotografie ukazují, že Roof v poslední době navštěvoval místa, k nimž se váže jižanský sentiment – hřbitovy jižanských vojáků, plantáže slavných otrokářů a podobně. A ukazují, jak byl zoufale sám...

Také ale tyto materiály ukazují, že jeho zločin má spíš než s posledními incidenty v Baltimoru, New Yorku či Fergusonu více společného s jiným typem amerického smutného hrdiny posledních let: osamělým, vyšinutým mladíkem, který se rozhodne stvrdit své ego tím, že zničí svět, nebo aspoň zabije co nejvíc lidí. Roof byl mnohem víc jako Adam Lanza ze Sandy Hook, který postřílel děti v základní škole, James Holmes, který střílel v Auroře v Coloradu na premiéře filmu o Batmanovi, Elliot Rodger, který zabíjel v Kalifornii ze sexuální frustrace, anebo Seung-Hui Cho z Technické univerzity ve Virginii, který byl naprosto šílený.

I Dylann Roof byl plachý. Byl nezaměstnaný. I on byl z rozvedené rodiny. I on, který mluvil o tom, že černoši znásilňují „naše ženy“, žádnou ženu v tom smyslu, který obvykle mladíky jeho věku nejvíc zajímá, neměl. Kdybychom nevěděli, čeho strašného se měl záhy dopustit, první charakteristika, která by nás asi při pohledu na ty fotky napadla, by bylo anglické slůvko „loser“. I on, tak jako všichni jmenovaní, přišel do styku s psychotropními léky. Zatím není jasné, zda mu je jako těm ostatním léta předepisoval lékař, anebo si je jen opatřoval sám, jak vypovídají jeho spolužáci. Zdá se, že i v jeho případě by si vedle expertů na regulaci zbraní a rasismus zasloužili slyšení taky experti na psychiatrii a její organizaci v USA.

Rasismus hraje v jeho případě zvláštní roli. Zatímco incidenty, kde zabíjeli bílí policisté, vyvolaly diskusi o institucionálním rasismu, o tom, jak agenti státu rutinně a bez emocí zacházejí s černými občany jinak než s bílými, tady jde o rasismus kulturní. Toto je americký Jih. Tady nejsou černošská ghetta jako v severních velkoměstech. Ale je to region, který v polovině 19. století šel do války na obranu instituce otroctví. Tam předkové dnešních Afroameričanů na otrokářských lodích přicházeli do Ameriky a teprve z tamních plantáží prchali na sever.

Jižanská kultura má samozřejmě svá další specifika, ale čím dál tím víc se dnes šíří názor, že oslavu jižanského dědictví nelze od obhajoby otrokářství (a koneckonců neloajality k tradici Spojených států) oddělit. I v tom se Amerika velice překotně vyvíjí – ještě v roce 2003 řekl jeden z uchazečů o demokratickou prezidentskou nominaci Howard Dean: „Chci být i kandidátem těch chlapů, kteří mají na svých dodávkách vlajky Konfederace.“ A není problém najít starší fotografie třeba Billa Clintona, Al Gorea či Hillary Clintonové s touto vlajkou.

I u nás je dobře známá třeba mezi motorkáři, fotbalovými fanoušky nebo skinheady. Mnozí ji obhajují jako projev regionálního svérázu, ale historici dokládají, že poté, co s odeznívající občanskou válkou upadla v zapomenutí, byla oživena v 50. a 60. letech jako zřejmý výraz opozice k černošskému hnutí za občanská práva. Trochu to připomíná situaci, kdy dnes v západní Evropě žijí celkem slušní, vzdělaní lidé, kteří se neostýchají občas pochodovat na ulici s vlajkami se srpem a kladivem – je to prý pro ně symbol tradice boje dělnické třídy proti vykořisťování. V posledních dnech se několik jižanských politiků vyslovilo pro to, aby se jižanská vlajka přestala vyskytovat na veřejnosti.

Roof je však trochu zvláštním hybatelem této diskuse. První věta jeho manifestu zní: „Nevyrostl jsem v rasistickém domově nebo prostředí.“ Bývalí spolužáci vzpomínají, že měl řadu černých přátel. „Nikdy mi neřekl nic rasistického nebo urážlivého. To bych se s ním nekamarádil,“ řekl včera jeden z nich. I jeden z jeho mála současných přátel byl černoch. Vypráví, že spolu často popíjeli v parku pro mobilní domy, kde bydlel (ty mají v USA asi takový společenský statut jako u nás ubytovny). Když se opil vodkou, začal prý mluvit o tom, že chce někoho zastřelit. Kamarád mu proto vzal jeho pistoli. Ale pak mu ji zase vrátil – vzhledem k tomu, že nemá čistý trestní rejstřík, ji raději nechtěl mít u sebe. Tyto detaily dávají výmluvnou představu o sociálním prostředí, kde se Roof pohyboval.

Jeho radikalizace, nebo - jak on říká - rasové uvědomění, se napájelo jen a výhradně z internetu a médií. Jeho výlety na kultovní místa Konfederace přišly až potom. A že by na Jihu žila rasistická subkultura? „Nejsem v situaci, abych mohl vyrazit sám do ghetta a bojovat...Nemáme tu skinheady, nemáme pořádný Ku-Klux-Klan, nikdo nedělá nic víc, než že mluví na internetu. Někdo musí najít odvahu začít něco dělat v reálném světě a zdá se, že to musím být já,“ končí svůj manifest Roof. Jižanská kultura evidentně není rasisticky příliš potentní. Roofova internetová radikalizace připomíná spíš radikalizaci osamělých džihádistů v západní Evropě.

I prezident Obama se trochu minul s realitou, když ve své reakci zdůraznil, že „se jako země budeme jednou muset vypořádat s faktem, že k tomuto druhu masového násilí v jiných rozvinutých zemích nedochází“. To by bylo novinkou nejen pro obyvatele Uherského Brodu. Nejpozoruhodnějším překvapením ale bylo to, co se dělo v Charlestonu poté. Žádné demonstrace, natož rabování. Ukázalo se, co z jižanské tradice žije – není to rasismus, ale náboženská víra. Místo protestů následovala shromáždění se zpěvem gospelů, modlitbami a kázáními o odpuštění. Zaskočení reportéři z mediálních center, kteří se sjeli do Charlestonu v očekávání násilných střetů, se truchlících ani nestihli zeptat, co si myslí o manželství homosexuálů.