Duty free Monika

Mít kolem sebe mediálně zručné lidi je dnes pro politika základ úspěchu. Andreji Babišovi musíme přiznat, že tuto podmínku si ošetřil dobře. A pokud mediální převyprávění příběhu s sebou nenese vytahování peněz z našich kapes ve prospěch buď Agrofertu nebo nějakého spřízněného velkopodnikatele, můžeme si dopřát klid a podívat se, jak s námi profesionálové na manipulaci veřejnosti zacházejí.

Z hojně medializované cesty do Spojených států se vicepremiérovi podařilo vytěžit maximum. Na to, že to byla v podstatě normální služební cesta na zasedání Mezinárodního měnového fondu, se jemu a jeho médiím podařilo vytvořit málem dojem, že ho Amerika přijala za svého adoptivního syna. Poslední část cesty byla soukromá, Babiš ji trávil s partnerkou Monikou. Až teprve po návratu do Prahy se udála malá nepředloženost. TV Barrandov natočila Babišovou na pražské Ruzyni, jak s evidentně drahými nákupy prošla bezcelním východem a stát připravila o několik mrzkých tisícikorun na cle. V pátek večer měl Barrandov o případu, tedy spíš kvazipřípadu odvysílat dvacetiminutový pořad. Těžko říct, čím přesně ta představa rozrušila mediální stratégy ANO, snad že kabelka pro kamarádku za 26 tisíc a šaty pro sebe za 20 tisíc korun tak úplně neodpovídají image ženy, jež se v minulosti takzvaně zvídavým novinářům takzvaně přiznala, že ji její spořivý muž drží zkrátka a pouští ji nakupovat maximálně tak do Zary, čímž je typickým voličům ANO hned nějak blíž.

Čtěte také: Tma pod svícnem. Babišová neproclila kabelku, pak plakala

Takže se stalo, že kvazipřípad vyfoukl Barrandovu deník Blesk. Ale jak vyfoukl – Monika pohovořila s redaktorkou Blesku, která je předtím doprovázela na americkém turné, a ta v pátečním vydání píše: „Že věci dovezené z USA mohou podléhat clu, ji prý trklo až ve chvíli, kdy se jí na to zeptali novináři.“ Paní Babišová jí také na sebe takzvaně prozradila, že kvůli své chybě ani nespala. „Ještě i druhý den jsem kvůli tomu brečela“ Ministr potom všechno potvrdil: „Doma jsem jí za to samozřejmě vynadal a ona vše odjela okamžitě řešit.“ Výsledek čtenáře uklidní: ministr kvůli státním příjmům nezná bratra, partnerku žene zpátky na letiště, aby clo doplatila, a on mohl dalších pár set korun přerozdělit potřebným. Je samozřejmě neskutečná drzost oněch mediálních poradců, kteří píší scénáře pro Blesk, servírovat takový obraz muže, jenž se nerozpakuje tahat dvacet haléřů za každý natankovaný litr benzinu z řidičů majetných i chudých, muže, po jehož podnikání už taky zůstaly dluhy, které přejímal stát (po složitých manévrech na získání Lovochemie zbyla půlmiliardová půjčka, kterou převzala Česká konsolidační agentura).

Zpracování kauzičky Monika ve spřáteleném Blesku je ukázkový politický marketing, spočívající v tomto případě v takzvaném spinování a pohřbívání špatných zpráv. Je potřeba zprávu, o níž vím, že někde vyskočí, říct na sebe rychle sám, s důrazem na místa, které mně vyhovují, a v čase, který si stanovím. Někdy pohřbívání špatných zpráv na mistry manipulace spadne, jako když 11. září 2001 spin-doktorka britského ministra dopravy navrhla zveřejnit nepříznivou statistiku hned, jak viděla záběry hroutících se dvojčat v New Yorku – a nějaký rival v práci její mail pustil novinářům. V tomto případě bychom byli zvědaví na mailovou komunikaci mezi redakcí Blesku a nadřízenými. Kooperace mezi dotyčným vydavatelstvím a Babišem je zřejmá už několik měsíců. Jestli je za sfouknutím kauzičky Monika pakt oligarchy Babiše s oligarchou Křetinským, nebo „pouze“ iniciativa generální ředitelky vydavatelství Libuše Šmuclerové, kterou přitahuje Babišova moc a ráda by se v ní taky vyhřívala, je vposledku jedno. Podstata případu Duty free Monika je nicotná, ale názorně ukazuje, jak se tu hraje s důvěřivostí čtenáře.