Římské obětiny, nebo odkaz Charlese Dickense? I Vánoce mají své chmury

Vánoční svátky jsou časem klidu, míru a pohody, říká se. Mnozí by s tvrzením, že jde o nejkrásnější čas v roce, rázně nesouhlasili. Pochmurné a temné stíny vánočního času můžeme vidět i v literatuře, která se Vánoc přímo dotýká. Nemusíme chodit daleko, stačí si připomenout báseň Štědrý den ze sbírky Kytice od Karla Jaromíra Erbena.

Tato balada pojednává o dvou dívkách, které touží znát svůj osud. Hana a Marie se vydávají k jezeru a podle starověké pověry pohlédnou do vodní hladiny, která jim má vyjevit budoucnost. Hana vidí svého milého a budoucího ženicha Václava, zatímco Marie spatří svůj vlastní pohřeb. „Ach vidím, vidím – je mlhy mnoho, / všecko je mlhou zatmělé; / červená světla blýskají z toho – / zdá mi se býti v kostele. // Něco se černá mezi bílými – / však mi se rozednívá již: – / jsou to družičky, a mezi nimi – / proboha! rakev – černý kříž!“ A Marie, „jak by podsečena kosou“, na podzim skutečně umírá.

„Erbenův básnický sloh je určován mytickými představami, vědomě a možná i nevědomě. Jeho péče o slovo není bez souvislosti s vírou v magickou moc slova,“ píše literární historik, kritik a esejista Vojtěch Jirát v dnes už klasické studii Erben čili Majestát zákona (1944). Za připomenutí stojí závěrečné verše Štědrého dne, které říkají, že touha po poznání budoucnosti je vlastně nežádoucí. „Však lépe v mylné naději sníti, / před sebou čirou temnotu, / nežli budoucnost odhaliti, / strašlivou poznati jistotu.“

Erben kromě letmého popisu venkova a vánočních tradic připomíná rituály a pověry, nejen štědrovečerní věštění budoucnosti, ale obdarování dobytka či zahrabávání kostí ke stromu. Na konci balady se objevuje hořkosladká vzpomínka, která je zároveň šťastná i bolestná. „Ach ty Štědrý večere / noci divoplodné, / když si na tě vzpomenu, / k srdci mne to bodne! // Seděly jsme také tak / loni pohromadě: / a než rok se obrátil, / dvě nám chybí v řadě!“ Vedle zemřelé Marie postrádá rodinný kruh i šťastně provdanou Hanu.

S novým pohledem na starý biblický příběh přišel i Karel Čapek. V povídce Svatá noc, která vyšla poprvé 25. prosince 1930 v Lidových novinách, ubytuje muž jménem Isachar ve svém domě, respektive chlévě, „cizí lidi“, tesaře a jeho partnerku, která na Isachara „udělala ten svůj kukuč“. Isacharově ženě Dině se hosté nelíbí, anachronicky hartusí: „Jezus Maria, abychom tak přišli do lidských řečí!“ A taky: „Panenko Maria, mám já to život! Celou noc abych nespala starostí...“ Když však tesařova družka začne k půlnoci rodit, horlivě asistuje. „Starý Isachar se vyštrachal na dvorek. Před chlívkem viděl bezradně trčet ramenatou mužskou postavu, i zamířil k ní. ,Jojo,‘ bručel chlácholivě. ,Vyndala tě, že? To víš, Josef, ty ženské...‘ A aby zamluvil jejich mužskou bezmoc, ukazoval honem: ,Koukej, hvězda! Viděls už někdy takovou hvězdu?‘“ Čapkovo vánoční poselství, zařazené do knižního souboru Apokryfy (1932), je zřejmé: v každém člověku je něco dobrého, co se projeví přinejmenším v kritické situaci.

Temný, ale zároveň nadějeplný pohled na Vánoce nabízí britský klasik Charles Dickens. Autor Kroniky Pickwickova klubu či Olivera Twista napsal Vánoční koledu jako reakci na otřesné podmínky dětských pracovníků v cornwalských dolech, které tehdy navštívil. Kniha vyšla 12. prosince 1843, jímavý příběh chtěl obžalovat industriální kapitalismus 19. století. Dickens vypráví o nápravě lakomého a necitelného mrzouta Ebenzera Scroogea, kterého na Štědrý den navštíví trojice vánočních duchů. Příběh se stal velmi populárním a mladému Dickensovi přinesl věhlas. Vánoční koleda se zasadila o znovuzrození svátečního veselí poté, co puritáni potlačili předkřesťanské rituály.

„Zatvrzelý lichvář a jeho zázračná proměna v lidskou bytost se staly symbolem toho nejlepšího, co vánoční povídka mohla světu nabídnout,“ píše Valburga Vavřinová v Malé encyklopedii Vánoc s tím, že kniha redefinovala tehdejší vánoční svátky a z velké části se zasloužila o dnešní podobu Vánoc. Dickens vyzdvihl dobrosrdečnost a laskavost v kontrastu s lhostejností a odtažitostí bohatých vůči chudým. Mimochodem, přání „Merry Christmas“ pochází právě od Dickense.

Literární badatelé upozornili, že Vánoční koleda se inspirovala v saturnáliích, svátcích slavených ve starověkém Římě. Tehdy se 17. prosince (později po sedm dní, nakonec až do 30. prosince) k poctě boha sklizně a času Saturna pořádaly nevázané oslavy, při nichž se ve velkém pilo víno, hrály hazardní hry a docházelo i ke krvavým obětinám. Během saturnálií se lidé navzájem obdarovávali (odtud tedy tradice vánočních dárků) a byl volen i takzvaný „rex bibendi“ („král popíjení“). Mezi otroky a pány panovala o saturnáliích rovnost, někde se dokonce role vyměnily a pánové sloužili svým sluhům. Starověký básník Gaius Valerius Catullus nazval prvotní saturnálie nejlepším dnem v roce.