„Na protest proti všemu, co se tady děje.“ Česko si připomene výročí smrti Jana Palacha

Probudit národ z letargie a vyburcovat ho k odporu proti nastupující normalizaci po okupaci ze srpna 1968. Takové bylo poselství Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na pražském Václavském náměstí. Jeho čin sice politický vývoj nezměnil, mnohým ale dodával v době normalizace sílu. A koncem 80. let připomínka studenta Univerzity Karlovy, který se narodil 11. srpna 1948 ve středostavovské rodině ze Všetat, předznamenala konec totalitního režimu v Československu.

Dnes se Palachův čin, který podle historiků nebyl zkratkovitým jednáním, ale pečlivě promyšlenou akcí, připomíná jako jedna z nejdůležitějších událostí moderní české historie. Na památku Jana Palacha dnes nese náměstí před pražskou filozofickou fakultou jeho jméno, v lednu 1991 byla na budově školy odhalena posmrtná maska od Olbrama Zoubka. V říjnu 2019 se v jeho všetatském domě otevřela působivá expozice připomínající Palachův život i oběť.

„Na protest proti všemu, co se tady děje. Proti nesvobodě slova a tisku. Říkejte to všem,“ odpověděl Palach zdravotní sestře v nemocnici, kam ho převezli s těžkými popáleninami, když se ho tázala na důvody jeho činu. Tři dny bojoval dvacetiletý muž o život a odmítal utišující léky, aby byl při smyslech a mohl objasňovat, proč se odhodlal k takové oběti. V dopise, který zanechal na místě svého činu, naléhal, aby byly učiněny kroky na záchranu posledních zbytků demokracie.

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku…,“ napsal. V dopise žádal zrušení cenzury a zákaz rozšiřování okupačního tisku. Dodnes není zřejmé, jestli skupina vůbec existovala, Palach nicméně našel následovníky.

Absolutní rozměr Palachovy oběti, již třeba 25. února 1969 napodobil Jan Zajíc, zvedl vlnu odporu k nastupujícímu režimu, byť jen dočasnou. Mladí lidé začali na Václavském náměstí držet protestní hladovku za splnění požadavků, záhy se k nim připojili i jinde v zemi. Na Václavském a Staroměstském náměstí se konaly mítinky, na nichž lidé vyjadřovali podporu jeho poselství. Vědecká rada Palachovy Filozofické fakulty UK vyzvala politiky, „aby si uvědomili, na jaké křižovatce stojí“.

Jan Palach svůj čin plánoval půl roku. Krátce před osudným dnem uvažoval dokonce o obsazení rozhlasu studenty, jež by vyvolalo „účinnou akci v celonárodním měřítku“, jak napsal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi. Ovšem budoucí normalizátoři již byli v lednu 1969 příliš pevně usazení ve svých křeslech a spontánní protesty po Palachově smrti neváhali označit za zneužití situace ze strany „antisocialistických silami“.

Jan Palach podlehl následkům rozsáhlých popálenin 19. ledna 1969. Jeho pohřeb v Praze o šest dní později se stal velkou manifestací za svobodu a demokracii. Smutečního průvodu Starým Městem se tehdy zúčastnilo na 200.000 lidí. Už za několik měsíců ale začala moc Palachovu památku likvidovat. Hrob na Olšanských hřbitovech střežila Státní bezpečnost, jež bránila lidem, aby k němu při výročí kladli květiny. Nakonec v roce 1974 komunisté nechali Palachovy zpopelněné ostatky přemístit do Všetat.

Právě tam Palach, který ve 13 letech přišel o otce, vyrůstal, v nedalekém Mělníku v roce 1966 maturoval. Ke studiu historie a politické ekonomie ho ovšem přijali až napodruhé, nejdříve totiž vadil jeho živnostenský původ, takže dva roky strávil na Vysoké škole ekonomické. O politický a veřejný život se vysokoškolák Palach intenzivně zajímal a celý rok 1968 silně prožíval. Účastnil se i v médiích zamlčené listopadové studentské stávky, která protestovala proti legalizaci srpnové okupace.

Podle historika Petra Blažka měl Palach u sebe v den okupace zbraň a podle spolužáků zvažoval, že ji použije proti sovětským vojákům. Existenci zbraně potvrdil i jeho starší bratr Jiří. Další z přátel Jana Palacha pak serveru Aktuálně.cz před několika lety řekl, že se třeba odmala zajímal o zbraně a výbušniny. „Nebyl žádným svatouškem a samotářem, který se stranil druhých, jak se často píše, ale uličníkem a rváčem,“ vzpomínal Stanislav Hamr.

Normalizační média se vyhýbala byť jen zmínce o Palachově činu, lidé však na něj nezapomněli. A pietní akt ke 20. výročí jeho smrti v lednu 1989 otřásl československým komunistickým režimem. Nečekaně se totiž změnil v nejsilnější výbuch protestu proti komunistické moci. Tisíce lidí se mezi nebály opakovaně projevit nespokojenost a riskovaly tvrdý zásah pořádkových sil. Intenzita protestů překvapila nejen vládnoucí politiky, ale také opozici.

Až po listopadu 1989 se památka Jana Palacha mohla začít připomínat, jak si zaslouží. Vznikla série Hořící keř režisérky Agnieszky Hollandové, pomník věnovaný Palachovi a jeho matce od česko-amerického sochaře Johna Hejduka nebo film Jan Palach režiséra Roberta Sedláčka. Nejpůsobivější z připomínek je památník ve Všetatech, přestavěný dům protnutý symbolickou hranou zla, doplněný expozicí o Janu Palachovi, v níž nechybí vlajka, kterou bylo studentovo tělo po jeho smrti přikryté.