O přitažlivosti Donalda Trumpa svědčí už to, že ať řekne cokoli, je kolem toho haló, seriózně se to rozebírá, a dokonce se to stává reálnou politickou agendou.
Foto: Shutterstock
1
O přitažlivosti Donalda Trumpa svědčí už to, že ať řekne cokoli, je kolem toho haló, seriózně se to rozebírá, a dokonce se to stává reálnou politickou agendou. ...
O přitažlivosti Donalda Trumpa svědčí už to, že ať řekne cokoli, je kolem toho haló, seriózně se to rozebírá, a dokonce se to stává reálnou politickou agendou. Jako nyní idea na odsun neboli „dobrovolné vystěhování“ Gazanů pryč ze země, o němž se povídá, že ho americký prezident vyřkl jako okamžitý nápad. Načež ho ministři jeho vlády okamžitě vzali za svůj, stejně tak izraelský premiér a jeho ministři – ten pověřený obranou už chystá plán, jak „opatření“ provést.
Přesidlování milionů lidí kvůli etnickému, náboženskému či ekonomickému řešení sporů se zdálo být taktikou, již moderní politika překonala. Západní civilizace totiž stojí na právech individua a směřuje k absolutní svobodě jedince, proto tomuto přesvědčení nahrávala. Stát jako správce kolektivu by tedy ideálně neměl co mluvit do toho, kdo kde žije – obzvlášť by neměl nikomu zamezovat, aby žil tam, kde se narodil a kde žijí jeho příbuzní. Od divokého nalézání nových pořádků po druhé světové válce sice v Evropě nedochází k přesunům milionů lidí, jako se to dělo v Československu a Polsku, ale balkánské války devadesátých let nové deportace zase přinesly a Rwanda pro změnu připomněla, že když to nejde jinak, lze druhé etnikum prostě vyvraždit.
Každopádně současná situace kolem Gazy bude velká zkouška české politiky. Měli bychom zpozornět, protože víme dobře, o čem je řeč. Když ministr zahraničí Marco Rubio hovoří o tom, že je potřeba lidi ze zdevastované Gazy odvést, protože je nutné ji opravit, je to samozřejmě nesmysl: jako bychom nevěděli, že města lze opravovat postupně, i s jejich obyvateli – stačí se podívat na ta německá či polská. Všude to šlo, na mnoha místech ostatně poválečné opravy ještě běží, i když je to osmdesát let (samozřejmě za to může i komunistický režim, který se k opravám nemovitého majetku neměl, protože si na ně nedokázal vydělat). To už příčetněji reaguje izraelský ministr obrany Jisrael Kac, když tvrdí, že Gazané mají mít možnost odejít, aby je Hamás pořád nedržel jako rukojmí ve vlastní zemi. Jenže co s těmi, kteří odejít nechtějí? I to je totiž zřetelný reflex lidí ocitajících se ve válečných úzkých: mnozí chtějí zůstat doma a svůj domov bránit.
Proč píšu o české zkoušce: bude pozoruhodné sledovat, jaké řešení budou podporovat čeští politici, případně česká společnost. Investovali jsme třicet let do toho, abychom zmapovali odsun Němců a řekli si, jaké to bylo svinstvo. Vznikly studie, dokumenty, romány, divadelní inscenace, filmy, výstavy, komiksy atd., atd., atd. Zažili jsme, co znamená osidlovat území novým obyvatelstvem, které k němu nemá vztah, vidíme ještě osmdesát let po válce, že to není srovnané a že to není jen tak. Abych si přihřál tradiční lužickosrbskou polívčičku: já vím navíc také to, jak přesun obyvatelstva může ochromit a de facto zdevastovat či skoro vymazat ještě další národ, když na jeho území přijdou naráz tisíce nových lidí jiného jazyka a naruší homogenní osídlení původního jazyka a jeho kultury (protože slezští Němci byli hojně odsunuti do původně srbské Lužice).
Není to tak, že by odsun Němců spadl z nebe, prezident Edvard Beneš o něj usiloval desítky let – už mezi světovými válkami jako ministr zahraničí na základě příkladu výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 (tehdy šlo o půl druhého milionu křesťanů do Řecka a půl milionu muslimů do Turecka; Turci chtěli vzít ještě kosovské Albánce, ale to už se nestihlo – kdyby ano, možná by dnes bylo Kosovo i nadále součástí Srbska a v historii Evropy by bylo o jednu válku méně). Po druhé světové válce došlo k odsunu poté, co o jeho nutnosti Beneš přesvědčoval minimálně od roku 1942 – rozhodně od roku 1943 – všechny světové politiky. Kdyby od nich nedostal souhlas, odsun by patrně neproběhl. Ostatně, vidíme to na jižním Slovensku, kde odsun Maďarů uskutečněn nakonec nebyl – a kde vzájemné soužití obou etnik nějak funguje, i když se ho šovinističtí politici snaží narušovat.
Pořád samozřejmě existuje velké množství našinců, kteří zdejší odsun považují za vhodné řešení někdejších potíží (třeba proto, že česko-německý problém znovu neeskaloval po roce 1989, jelikož zůstat tu Němci, klidně to v devadesátkách mohlo vést k tomu, co se dělo v Jugoslávii, kde komunismem zdánlivě pohřbený šovinistický nacionalismus vyhřezl jako nepěkné reziduum). Jistě to ve společnosti není půl na půl, asi je to i otázka generační, ale bude zajímavé sledovat, jak se k tomu se svým sentimentem k Izraeli a nejasným sentimentem k odsunu v případě Gazy postavíme.
Nápadné je už teď, k čemu počátky přestřelky o Gazu vedou: Američané chtějí, aby Gazany přijaly Egypt a Jordánsko, Izraelci rýpou do zemí, které stály proti nim v průběhu války proti Hamásu v posledním roce a půl: do Španělska, Irska nebo Norska (jež ostatně uznaly v minulých měsících Palestinu jako stát). Ale snad už bychom konečně my bílí taky měli přestat neustále brát zodpovědnost za všechny po celém světě. Naopak bychom měli tlačit na Araby, aby vzali Gazu za svou a na řešení tamních problémů se podíleli. Mají v Gaze stát americké letovisko a přístav? A proč by tamtéž za peníze z ropy nemohli šejkové z Emirátů vybudovat další Dubaj? Vždyť ta se do své současné velkoleposti rozrostla taky za posledních čtyřicet globalizačních let.
Nevím už, kdo to řekl, ale řekl to jasně: Neštěstí jednadvacátého století je v tom, že všechny podstatné události století dvacátého, především cokoli spojeného s oběma světovými válkami, „oslaví“ sté výročí. Což znamená, že se utopíme v kýčovitém vzpomínání. To neštěstí totiž spočívá v tom – dodávám už já –, že při takových připomínkách zůstáváme zajati minulostí, kterou redukujeme na krátký výsek dějin, jako by ty starší byly nepodstatné, méně formativní, a proto hodné zapomenutí. A v zajetí této minulosti také přehlížíme dnešek. Když tedy jsme se před několika dny dojímali a hádali nad tím, kdo byl či nebyl účasten oslav osmdesátého výročí osvobození Osvětimi, měli bychom se nebát připomenout si ještě jiné takové výročí: uvažujeme-li o odsunu dvou milionů lidí z Gazy, upamatujme se, že v srpnu uplyne osmdesát let od chvíle, kdy jsme přijali zákonný rámec odsunu sudetských Němců. A je na nás, jak se k tomu dědictví postavíme.
00:01
