Je nárůst úzkosti problém? Esej Terezy Matějčkové

Dobré názvy to mívají těžké i lehké. Člověk o ně zakopne, hned hlásí námitky, ale nakonec sezná, že na tom třeba něco je. Autor má vyhráno, protože titul vyvolávající tento výkon se v čtenáři usadil. Společnost úzkosti k takovým názvům patří. Čtenář (titulu) skočí do náruče nejsnazší kritice: Ale vždyť ne všichni trpí úzkostmi. Jistě. A není ten název tedy přehnaný?

Bezpochyby. Smyslem takové zkratky je přiložit k určitému fenoménu lupu, i za cenu, že zvolené hledisko bude pokřivené. Je přínosné, že Jan Géryk, mladý sociolog, právník a stand-up komik, navíc tematizuje i tento – dnes rozšířený – sklon pojmenovávat společnosti. Poznamenává, že se objevuje teprve v době, kdy společnosti vypadly z chronologického rámce, jenž směřoval k nějakému cíli, a společnosti a jejich lidé tak věděli, kam se jde.

Smyslem podobného titulování je tudíž suplovat chronologické rámce. Označením získává společnost identitu, o niž přišla, když z vývojové linie vypadla. Nutno dodat, že příslušníci těchto společností na tom nejsou lépe. Nedostatečné směřování, tlak na efektivitu a zrychlování plodí úzkosti. Ale jsme opravdu takto dezorientovaní a úzkostní? A pokud ano, je to špatně?

V pojmu úzkosti propojuje autor filozofii a sociologii, na čemž se hned ukazuje slabina i přednost knihy. Nejprve ke slabině. Autor jako by svým nakládáním s filozofickou úzkostí chtěl dostát svému tvrzení, že moderní člověk postrádá cit pro příběh a dějiny. Na jednom místě poznamenává: „Věci zbavené paměti stávají se informacemi.“

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.