Neználek sleduje MS část 4: Ach, vy zuby! Co jste to provedly? Óda na Suaréze
1
Před časem jsem se rozhodl stát se pro toto světové mistrovství fanouškem Uruguaye. To rozhodnutí jsem udělal bez hlubšího rozmyslu a z důvodů vlastně nicotných. Právě taková se ale mohou ukázat jako ta nejdůležitější. Jsou jako nenápadná výhybka na trati, již někdo bezděčně přehodí a vlak plný dřevotřískových desek najednou místo k Táboru ujíždí k Jihlavě a není síly, která by ho mohla zastavit. A přesně tak je to teď se mnou. Radostně supím k Jihlavě, cítím ji za horizontem a přemýšlím, copak si asi počne s mými dřevotřískovými deskami. Z chvilkového rozmaru se stal závazek, poslání. Přinášet světlo. Postavit se vlně pomluv, která má pošpinit již teď věčnou památku našeho slavného vítězství nad Itálií. Někdo tady chce obrátit triumf v hanbu. Neprojdeš, vlno! Nedovolím to!
Ach, Uruguayi! Řeko, matko. Slzavá je dnes voda mezi tvými břehy po celých 1838 kilometrů tvé délky. Slzy radosti, ale i hořkosti a ponížení. Slzy hrdosti i slzy obav. Odosobněná fotbalová byrokracie, ti pánové a dámy v drahých oblecích a s očima tak prázdnýma, že i trocha toho vakua by jim dodala zdání plnosti, teď bude rozhodovat o osudu Luise Suáreze. Neprovinil se přitom ničím než svou existencí, která popírá směšné škatulky a kategorie, jimiž si bezduchost troufá měřit ducha. Ano, Luis hryzl. A co by měl dělat jiného?
Zuby proti betonu
Teď k tomu utkání. Proti nám perfidní Italové. Nastoupili v tradiční azurové. Jaká to urážka nebeské modři! Přece neexistuje dokonalejší popření nezměrnosti a svobody, již člověku přináší pohled na otevřenou oblohu, než způsob, jímž tenhle tým namistrovaných manekýnů przní kopanou. Stačilo jim sehrát to nula nula. A nic tak nerozproudí krev ve zkažených srdcích squadry azzury jako šance dosáhnout bezbrankové remízy. A betonovali. A my do toho jejich betonu bušili. Okopávali jejich betonové kotníky. Otloukali si lokty o jejich betonová žebra. Marně. Italský beton držel, koukat se na to nedalo. A ta marnost se usazoval v plicích jako kouř spalovny odpadů. Prosakovala do krve, srdce i mysli. Už jsme do nich kopali jen tak, aby se neřeklo.
Podívejte se také: Svět se baví parodiemi na Suárezovo "upíří" kousnutí
A pak Luis udělal tu svou věc. Spojil v ní dvě ze svých mnoha velkých umění. Zakousl se do Chielliniho ramena, pokusil se zuby roztrhat tu azurovou hráz. Načež se skácel, jako kdyby mu někdo právě hrozně ublížil. Mohlo to působit jako herecká etuda na téma surově napadené nevinnosti. Ale třeba – netroufám si autoritativně popisovat hnutí mysli Luise Suáreze – byla ta bolest skutečná. Přece už věděl, co bude následovat – někdy po zápase, když ne hned. Válel se po trávníku, za zuby se držel: Ach, vy zuby! Co jste to provedly? Já vím, vy jste musely! Já jsem musel! Za sebe! Za Uruguay! Za svět! Vědomí nutnosti toho činu i neodvratnosti jeho následků se v něm pralo, až se mu z toho oči rozkoulely.
Metafyzikové, paka a Louis
Proč nutnosti? Jsou různí hráči. Třeba fotbaloví metafyzikové, jejichž soupeřem v utkání není nějakých jedenáct chlapíků v legračních tričkách. Je jím kosmos, k němuž se obracejí, přivolávají ten zázračný moment, kdy se čas rozběhne a zastaví zároveň, silokřivky univerza se protnou v jejich kopačce a výsledkem bude dokonalost, která přesáhne je, stadion, hranice sluneční soustavy. Luise Suáreze na tohle moc neužije. Existují také fotbalová paka, Mario Balotelli je klasickým příkladem. Na hřišti jsou a nejsou, obývají nějaký vlastní vesmír, který se řídí jejich excentrickými pravidly, působí proto dojmem, že smysl jejich činů může být jasný výhradně jim. Hrají proti všem a proti nikomu, schopní oslnivých záblesků inspirace i propastné pitomosti. O soupeři jako kdyby třeba ani nevěděli. Ne tak Luis Suárez. Ten si je soupeřovy existence vědom velice dobře.
O mamma, spal moje kopačky, prego, odcházím do kláštera. Taková je vůle Luise Suáreze.
Neexistuje pro něj kosmos, ideál krásy.... Jenom soupeř. Ne jako překážka k vítězství. Vítězství jako by bylo pouhý vedlejší produkt zničení soupeře, což je prvotní cíl. Luis Suárez není hráč, kterému by stačilo, když bude soupeř odcházet poražen. V ideálním případě nebude odchodu schopen, zčásti proto, že ho bude tělo bolet tak, až nebude mocen pohybu. Ale především by ho měla bolet duše. Bude s bezmocným vztekem litovat okamžiku, kdy ho vůbec napadlo, že by snad mohl dělat kariéru ve fotbale. Bude se opožděně ptát, co to bylo za strašnou pošetilost, neskutečnou drzost vlézt na hřiště, kde proti němu stál Luis Suárez, Uruguay. Už nikdy tu chybu neudělá. O mamma, spal moje kopačky, prego, odcházím do kláštera. Taková je vůle Luise Suáreze. Vůle Uruguaye. Protože Luis Suárez je ztělesněním její síly, síly, která rozehnala roajalistické hordy u Las Piedras, která ovládá tisícihlavá stáda v pampách, jež tam jsou honěna, dokud nejsou snědena.
Kdo se nám postaví, vykročil k anihilaci, nebytí. Nic míň nám nebude stačit. Nebude než my a vy. Ty své budeme, jak je Suárezovým zvykem, hladit, ty druhé kopat a kousat, trhat jim hlavy, když bude šance, že by to u sudího mohlo projít. V těch nejdůležitějších situacích je náš svět docela jednoduchý. Luis stiskl zuby a betonová zeď se začala drolit. Netrvalo dlouho – rohový kop, hrdinný Bodín ten balón tak nějak všelijak trefil a míč do branky doplachtil. Silou uruguayské vůle! Smějete se? Náhubek Luisovi v třeskutě vtipných kolážích dáváte? Jen počkejte. Osud už teď někde kolíkuje hřiště, na něž vám jednou bude nastoupit pod nebem bleděmodrým jak uruguayské dresy (když zrovna nehrajeme v bílém). Zčerná vám před očima, až uslyšíte žádostivé cvakání zubů Luise Suáreze.
